Jdi na obsah Jdi na menu
 


10 cm lehká polní houfnice vz.14 a 14/19

25. 8. 2013
 

    

     h-1419-m.jpg

    10 cm houfnice vz.14 a 14/19

10 cm lehká polní houfnice vz.14 a 14/19 patří ve světě k nejznámějším zbrojním konstrukcím vzniklým v českých zemích. Toto dělo bylo vyrobeno v několika tisících kusech a sloužilo poctivě v řadě evropských armád. Zúčastnilo se obou světových konfliktů, svou technickou vyspělostí se právem řadilo ke světové špičce a nesmazatelně se zapsalo do historie dělostřelectva. Je proto smutné, že se této zbrani dosud nedostalo zasloužené pozornosti ani v zemi jejího vzniku a dosud chybí i její trochu podrobnější monografie. Tento článek je tedy neumělým pokusem o představení tohoto legendárního děla a stručné přiblížení jeho osudů.                     
 
 Pokusíme-li se sledovat vznik této úspěšné dělostřelecké konstrukce, musíme se vrátit do prvního desetiletí minulého století . Plzeňská zbrojovka se v té době již dávno prosadila, jako monopolní výrobce námořních a hlavní výrobce těžkých děl. Nepovedlo se jí však prosadit se, při zavedení nového lehkého polního kanónu do výzbroje armády. Přesto, že škodovácká konstrukce byla díky použití oceli pokrokovější než konkurenční zbraň vídeňského arzenálu, vybavená hlavní z kovaného bronzu a zavedená jako vzor 5 a 5/8 do výzbroje armády. Tím bylo na dlouhou dobu rozhodnuto o výzbroji dělostřelectva lehkými kanony a konstruktéři v Plzni tedy obrátili svou pozornost na konstrukci houfnic a horských děl.
Názory na použití houfnic se v té době začínají postupně v armádních kruzích měnit, hlavně v důsledku vyhodnocení zkušeností z rusko-japonské války. Konstrukční oddělení vypracovalo několik návrhů a těsně před vypuknutím první světové války, vznikla řada lehkých polních houfnic, které se lišily ráží a některými detaily. Jednalo se bezesporu o nejlepší houfnice, jaké byly v této kategorii ve světě nabízeny a tato skutečnost byla záhy potvrzena zahraničními objednávkami. Turecko objednalo v roce 1913 lehké houfnice v ráži 10.4 cm, označené jako typ T v počtu 48 kusů a Čína 18 houfnic v ráži 10.5 cm označené jako typ CH. Mimoto měla firma připravena i typ v ráži 10 cm, který měl být patrně nabídnut domácí armádě k předpokládanému přezbrojení lehkých houfnicových baterií, dosud vyzbrojených 10 cm polní houfnicí M.99 bez zákluzu hlavně.
 Když v srpnu 1914 vypukl válečný konflikt, všechny zúčastněné armády zjistily, že lehké polní baterie vyzbrojené„ rychlopalným "kanonem ani zdaleka nejsou schopny plnit všechny své úkoly. Rakousko-uherská armáda nebyla výjimkou. Již první boje na srbské frontě jasně prokázaly, že armádě scházejí moderní děla schopná paleb vrchní skupinou úhlů, umožňující palbu ze zakrytých postavení s dostatečným účinkem, přitom však lehká a mobilní, aby mohla sledovat pěchotu. Všechny tyto podmínky dokonale splňovaly houfnice, které Škodovka vyvinula těsně před válkou .Když začalo být jasné, že válka se rozhořela do nečekaných rozměrů a její ukončení je v nedohlednu, byly v Plzni zabaveny houfnice určené pro Turecko a Čínu a brzo je na bojiště následovala i pokusná baterie houfnic v ráži 10cm. Tato zbraň se velmi osvědčila a byla zavedena do výzbroje armády, jako Lehká polní houfnice vzor 14 a urychleně byla zorganizována její sériová výroba. Tím dostalo Rakousko-uherské dělostřelectvo nejlepší lehkou houfnici té doby. Měla všechny atributy moderní dělostřelecké konstrukce. Kapalinovou zákluzovou brzdu, zpruhový vratník s vyvažovači, lafetový štít, nezávislý bubínkový zaměřovač, vodorovný klínový závěr. Jedinou nevýhodou byla hlaveň z ocelového bronzu vyráběná ve vídeňském Arsenálu, kterou prosadila vojenská zpráva. V druhé polovině války však byly v důsledku nedostatku barevných kovů již osazovány pouze škodováckými ocelovými hlavněmi s vyměnitelnou duší. Houfnice byla dopravována šestispřežím spojena s kolesnou vz.14 Velkou výhodou bylo i použití moderního střeliva, které umožňovalo dostřel na vzdálenost 8100 m. Zpočátku byly používány Minové granáty vz.14/9,   G-šrapnely vz 14 s olověnými nebo ocelovými kuličkami a později k nim přibyl i Časovaný granát vz. 15.  Od počátku roku 1915 byly houfnice vz.14 nasazeny na všech frontách a záhy si vydobyly oprávněný respekt u protivníků, neboť například jejich dostřel byl srovnatelný s italskými polními kanony. Boje v Karpatech a později na italské frontě si vyžadovaly použití moderních horských houfnic, a proto část houfnic vz.14 byla upravena pro horský transport. Houfnice rozložené do tří jednotek byly dopravovány dvěma koni zapřaženými v tandemu. Hlaveň s brzdovratným zařízením a lafetový štít, byly naloženy na horských kárách. Lafeta doplněná ostruhovým kolečkem pod rydlem byla dopravována po vlastních kolech. Bylo to řešení poněkud těžkopádné, a proto bylo v roce 1916 nahrazeno novou konstrukcí horské houfnice vz. 16. Ta vznikla úpravou houfnice vz. 14, při zachování všech moderních prvků konstrukce a všech vlastností včetně dostřelu. Úpravy se týkaly především nápravy, lafety a lafetového štítu. Vznikla zbraň, která neměla dlouhá léta konkurenci a zasluhovala by si samostatný článek.
 V plzeňské Škodovce bylo v době války vyrobeno 6458 hlavní a 4077 lafet a další stovky kusů byly vyrobeny v uherské dělovce v Rábu. Houfnice vz.14 se výrazně podílely na bojích až do závěru války. O pověsti již si oprávněně vydobyly svědčí to, že po zhroucení Rakousko –Uherska, je přejaly do své výzbroje jak vítězné státy, především Itálie, tak prakticky všechny nástupnické státy habsburské monarchie. Výjimkou nebyla ani mladičká Československá republika. Několik kusů houfnic zůstalo u náhradních těles dělostřeleckých pluků a v Plzni byla patrně rozpracována větší série těchto děl. Na počátku roku 1919 byla Škodovce zadána velká objednávka dělostřeleckého materiálu, jejíž součástí byla zakázka na 83 kusů houfnic vz. 14. Několik baterii přijelo i z Itálie, kde byl v rámci italských legií zorganizován dělostřelecký pluk č. 7 jehož baterie 5 a 6 byly vyzbrojeny kořistními houfnicemi rakouského původu. Lehké houfnice vzor 14 se zúčastnily všech bojů, které doprovázely vznik republiky. Několik houfnic bojovalo v lednu 1919 na Těšínsku, ale především se vyznamenaly v bojích, za obsazení Slovenska na počátku roku 1919. Opravdový křest ohněm pro formující se československé lehké houfnicové baterie znamenal vpád maďarských bolševiků na Slovensko v květnu a červnu 1919. Bojů v oblasti Kremnice se například zúčastnily baterie 6/2 a 5/2, které při ústupu přišly o část děl. Na Slovensku došlo k situaci, kdy houfnice bojovaly na obou stranách fronty, neboť houfnice vz.14 byly základním lehkým dělem ve výzbroji maďarských bolševiků a několik jich bylo i ukořistěno ČS jednotkami. Po ukončení bojů na slovenském bojišti se lehké polní houfnice vz.14 v nové mírové organizaci, platné od 15. června 1920, staly výzbrojí druhého a později třetího oddílu dělostřeleckých pluků 1-12 a oddílů dělostřeleckých pluků 51.-54. V jejich sestavě se zúčastnily i mobilizace v roce 1921. V té době ale už probíhala výroba modernizované varianty označené jako vzor 14/19. Konstruktérům ve Škodovce bylo již záhy po skončení války jasné, že bude nutno zdokonalovat vyráběné druhy děl a jako první byla upravena právě houfnice vz.14. Z iniciativy Škodovky došlo k pokusům se zvýšením dostřelu a MNO povolilo zhotovení pokusné baterie. Úpravy spočívaly v prodloužení hlavně na 24 ráží . Dostřel tím byl zvýšen s novou municí vz.21 z  8100m na 9900m. Upraven musil být také regulátor zákluzu, vyvažovače se zpruhami, rozvodová kulisa a regulátor předkluzu. Došlo také k některým drobným zlepšením, jako například k zesílení nápravy, náměrového hřídele a nápravových sedátek. Mladá československá armáda tím dostala zbraň, která patřila k nejlepším na světě. Následovala řada objednávek pro domácí armádu a souběžně probíhala úprava již zavedených houfnic vz. 14 na vzor 14/19. Houfnice vz.14/19 byly určeny výhradně pro koňskou trakci , a když bylo rozhodnuto motorizovat pluky armádní dělostřelecké zálohy, byly provedeny rozsáhlé zkoušky, mající za úkol zvolit nejvhodnější způsob jejich motorizace. Protože konstrukce děla nedovolovala rychlost větší než 10 km/h, bylo rozhodnuto o přepravě nesením. Na automobilech vz.24, což byl nákladní automobil Laurin§Klement se sedlovým návěsem systému Martin, byla houfnice naložena spolu s hlomoznou a pásovým traktorem BD. Ten sloužil k umístění děla do palebného postavení. Tažení děl traktorem si vyžadovalo některé úpravy, houfnice byly opatřeny spojovacími závěsy a válečkovými rámci. Poslední houfnice byly vyrobeny až roku 1935. Celkem jich bylo dodáno 605 kusů a staly se symbolem připravenosti armády k obraně vlasti.

10-cm-h-1419-vystrel.jpg

Pro přejímání houfnic byl vypracován zvláštní předpis D XV-1a-1 a Zbrojně technický úřad v Plzni, který pro armádu děla přejímal, přísně dbal na dodržení všech parametrů. Vyžadovala se například úplná zaměnitelnost závěrů a prováděny byly důkladné zkoušky chemické a fyzikální. Prověřováno bylo například i nastřelení lafetového štítu z pušky Manlicher na vzdálenost 50 metrů. Nesmělo dojít k průstřelu a dovoleno bylo pouze vypuknutí plechu. Firma ručila po dobu jednoho provozního roku, který určila vojenská zpráva v období 1 až 5 letém. Důvodem bylo uložení většiny houfnic v augumentačních skladech. Pozoruhodné byly i jízdní zkoušky, které se prováděly automobilem na trati 150 km rychlostí 6 a 10 km/h nebo zvláštním tzv. „poháněcím zařízením“ na umělé dráze. U dělostřeleckých pluků byla tato zbraň velmi oblíbena a na veřejnosti velmi často přestavovala symbol vyspělosti a technické dokonalosti ČS armády. Nebylo náhodou, že pro převážení ostatků prezidenta T.G. Masaryka byla vybrána a upravena právě tato houfnice. Vyvrcholením mírové služby houfnice vz. 14/19 v ČS armádě bylo i její představení na všesokolském sletu v roce 1938 . Zde oddíl těchto děl předvedl ukázku výcviku včetně takzvané „dělostřelecké čtverylky“, což byla složitá ukázka manévrování dělových povozů. Zde mi nedá, abych se krátce nezmínil o tom, co tehdejší dělostřelectvo odkázané v drtivé většině na koňské potahy provázelo. Houfnice se dopravovala takzvaně nakolesněna na kolesnu vz.14/19. Vznikl tím takzvaný dělový povoz tažený šestispřežím. Dalším příslušenstvím děla byla hlomozna vz.14/22 opět nakolesněna na kolesnu vz14/19. Ta sloužila pro převoz munice a zůstávala u děla. Kolesny se odpojovaly a byly spolu se spřežením kryty mimo palebné postavení. I v nich byla uložena munice a nezbytné vybavení děla jako náhradní díly, mazadla a zavazadla obsluhy. Dělostřelecké jednotky dále provázelo mnoho povozů pro dopravu munice a ostatního materiálu. Baterie na válečných stavech měla mít 4 houfnice a 4 hlomozny, 8 kolesen, 17 lehkých vojenských vozů, 62 tažných a 17 jezdeckých koní. Obsluhu tvořili tři důstojníci a 114 mužů Délka pochodového proudu této baterie byla téměř 300 metrů. V roce 1938 byla houfnice vz. 14/19 nejpočetnějším lehkým polním dělem Československé armády a její dobré vlastnosti spolu s dokonalou připraveností našich dělostřelců dávaly všechny předpoklady k tomu, aby splnily své úkoly při obraně republiky. Nejčastěji jim bývá vyčítána hippotrakce a malý dostřel, ale je třeba si uvědomit, že v té době byla na koňský potah odkázána všechna lehká dělostřelectva možných protivníků. Co se týče dostřelu ve srovnání s hlavním soupeřem, kterého by představovala německá houfnice 105 leFH vz.18 byl sice více než 1500 metrů kratší, ale bylo to vyváženo bojovou hmotností nižší asi o 500 kilogramů. Další výhodou jistě mohlo být, že houfnice vz.18 byla teprve od roku 1935 zaváděna do výzbroje, kdežto obsluhy houfnice vz 14/19 byly dokonale vycvičeny a sžity se svým materiálem. To se týkalo i dostatečného množství záložníků vycvičených v obsluze těchto zbraní. Bohužel československým dělostřelcům nebylo dopřáno bránit svou vlast a po ostudném Mnichovu a krátké agonii druhé republiky nastává pro houfnice vz.14/19 nová osudová éra. Několik houfnic, které zůstaly po roce 1945 na našem území bylo na čas znovu zavedeno do výzbroje, ale z důvodu unifikace byly brzo vyřazeny, a tím skončila služba těchto zbraní v Československé armádě. Po březnové okupaci zůstalo 184 houfnic na Slovensku a zbytek zabavil Wehrmacht.
10-cm-h-vz1419.jpg
Nejprve se budeme věnovat službě Houfnic vz. 14/19 ve Slovenské armádě. Po vyhlášení Slovenského státu 14. března 1939 se staly důležitou součástí výzbroje nově vytvořených dělostřeleckých pluků. Během bojů s Maďary a v polské kampani se příliš neuplatnily Po reorganizaci v listopadu 1939 se staly výzbrojí druhého a třetího oddílu pluků 1. 2. a 3. Každý oddíl sestával ze čtyřech baterií po čtyřech dělech a v náhradním oddílu byla zařazena jedna čtyřdělová baterie. Slovenská armáda se však potýkala s nedostatkem vycvičených obsluh. Čas bojového užití houfnic 14/19 přišel až s nasazením zajišťovací divize na Ukrajině v roce 1942, v jejíž sestavě bylo 8 houfnic 14/19 . Opravdového boje se však baterie těchto houfnic dočkaly až v průběhu SNP, kdy tvořily jádro povstaleckého dělostřelectva . Houfnice vz.14/19 se také v průběhu povstání stala výzbrojí pancéřového vlaku Hurban, který se zúčastnil bojů v prostoru Čremošné a u Heľpy.   O dalším osudu slovenského dělostřeleckého materiálu po potlačení povstání nám údaje chybí, ale je pravděpodobné, že ukořistěné houfnice spolu s děly odzbrojené Východoslovenské armády, byly německými jednotkami použity v  těžkých ústupových bojích na Slovensku. Tím se dostáváme k největšímu uživateli houfnic vz.14/19, jímž byl překvapivě německý Wehrmacht. Prvními houfnicemi vzor 14, které Němci získali, pocházely z výzbroje Rakouské armády. Rozbitím Československa spadlo Němcům bez boje do klína přes 400 houfnic 14/19 a část z nich byla použita při přepadení Polska v září 1939.  Po jeho porážce získal Wehrmacht několik stovek houfnic vz.14/19, neboť ty tvořily jádro polského lehkého dělostřelectva. Po porážce Jugoslávie a Řecka bylo zabaveno opět několik stovek kusů houfnic a posledními ukořistěnými zbraněmi, byly houfnice získané po kapitulaci Itálie a porážce SNP. Celkem tedy Wehrmacht používal jistě více než 1000 kusů houfnic vz. 14 a 14/19. Houfnice vz. 14/19 (t) byly použity v polské kampani a údajně velmi úspěšně na západní frontě. Zúčastnily se ještě začátku války se Sovětským svazem, kde se zapojily bojů na Krymu a obléhání Sevastopolu. Od roku 1942 byly staženy z první linie a dosloužily jako výzbroj baterií atlantického valu. Houfnice vz.14/19 použili němečtí dělostřelci i při bojích v Normandii. Tvořily například výzbroj části všech tří oddílů dělostřeleckého pluku 1716 ,který se v rámci 716.divize podílel na tvrdých bojích v oblasti Caen. Čtyři houfnice 14/19 byly i částí výzbroje proslulé baterie Merville. Několik baterií bylo použito i k obraně Normanských ostrovů. Němečtí dělostřelci používali italské houfnice vz. 14 z nedostatku vlastního dělostřelectva také v bojích v severní Africe. Jak dokazuje fotografie ukořistěné techniky, patrně posledním bojovým vystoupením houfnice 14/19 na straně Wehrmachtu byl, nebo měl být boj s postupující rudou armádou na Opavsku.                                                                
 Pro úplnost uveďme ještě jak byly houfnice v německých službách označeny: lFH 14(ö) –rakouský vz 14, lFH 315 ( j ) - jugoslávský vz.14, lFH 315 ( i ) - italský 100/17 mod.14, lFH 14/19 ( t ) – české 14/19, lFH 14/19 ( p) – polské14/19, lFH 316 ( j ) – jugoslávské 14/19, lFH 318 ( g ) – řecké 14/19.
 Dalším a velkým uživatelem houfnic vz.14 a jejich největším upravovatelem se stala Itálie. Po skončení první světové války získali Italové jako válečnou kořist a reparace 1339 houfnic vz 14, které ihned zařadili do své výzbroje pod označením obice da 100/17 modello 14. ( 17 je délka hlavně v rážích, jak je v Itálii zvykem). Citelně jim totiž chyběla vlastní moderní lehká houfnice a s výbornými vlastnostmi těchto zbraní se dostatečně seznámili za války. Také italští dělostřelci si uvědomovali, že k dopravě houfnic bude v budoucnosti potřeba použít mototrakci a proto od dvacátých let zkoušeli různé způsoby přepravy. Nejprve experimentovali s nesením houfnic na nákladních automobilech a nebo na zvláštních podvozcích, nakonec ale upravili část houfnic pro tažení za dělostřeleckým tahačem. Houfnice byly vybaveny novými koly s gumovými obručemi, ložisky a označeny TM (traino meccanico ). Italové se také pokoušeli o zvýšení dostřelu . Vyzkoušeli prodloužení hlavně na 220 cm, tedy na 22 ráží, ale dosažené výsledky  se jim nezdály příliš uspokojivé. Vzhledem k nákladům na rekonstrukci proto takto upravili pouze malou část děl . Požadovaného prodloužení dostřelu bylo částečně dosaženo pouze zavedením nové munice. S italskou armádou se houfnice 100/17 mod. 14 zúčastnily války v Etiopii a později i občanské války ve Španělsku. Zde dokonce bojovaly tyto houfnice na obou stranách fronty, neboť republikáni ukořistili nejméně 4 houfnice a použili jich proti nacionalistům, na jejichž straně bojovalo údajně až 260 houfnic dodaných Italy. V době vypuknutí druhé světové války měla italská armáda ve výzbroji 1325 houfnic 100/17 mod.14 hippomobilních a 199 kusů v úpravě pro mototrakci. Později k nim přibylo ještě více než 400 kusů, které Italům předali Němci ze své bohaté kořisti. Tyto houfnice tvořily jádro lehkého dělostřelectva na všech válčištích, kde bojovala italská vojska. K pozoruhodné události došlo roku 1941 v obleženém Tobruku, kde čs. vojáci objevili ve skladu čtyři houfnice a použili jich proti Němcům. Italská armáda se služeb houfnic mod.14 nevzdala ani po ukončení války, a protože disponovala ještě velkými počty těchto zbraní, část jich byla modernizována na vzor 100/17 mod. 14/50. Úprava spočívala především v nových kolech s pneumatikami a novém lafetovém štítu . Poslední úprava proběhla až na počátku šedesátých let, kdy vznikla upravená houfnice 100/22 mod.14/61.Nejnápadnějším znakem tohoto vzoru je dlouhá hlaveň opatřená úsťovou brzdou.
 Mezi velké uživatele houfnic vz. 14/19 se řadilo také Polsko. Po dobrých zkušenostech s houfnicemi vz. 16 objednala polská armáda v roce 1922 zkušební baterii vzoru 14. V roce 1928 následovala objednávka většího počtu modernizovaného vzoru 14/19, spolu s licencí na jejich výrobu. Více než 900 houfnic, pod označením „haubica wz.1914/1919 kal. 100 mm“ tvořilo jádro polského lehkého dělostřelectva. Také v Polsku se houfnice 14/19 stala i výzbrojí obrněných vozidel, neboť 13 houfnic tvořilo výzbroj obrněných vlaků.
 Houfnice vz. 14 a 14/19 náležely také jádru jugoslávského dělostřelectva. Část houfnic vz. 14 získali Jugoslávci jako válečnou kořist, a protože s nimi byli spokojeni, následovala objednávka vz. 14/19. Jugoslávská armáda později nechala část svých houfnic vz. 14 upravit na vzor   14/19. stejným způsobem, jako to udělala československá armáda. Po porážce Jugoslávie připadla většina ukořistěných houfnic Itálii. Jednu baterii houfnic vz 14/19 použila i Chorvatská armáda během  bojů proti Titovým partizánům.
 Významnou složkou dělostřelectva maďarské armády, byla rovněž houfnice vz 14 vyráběné v rábské dělovce. Houfnice byly úspěšně použity v roce 1919 v bojích proti Československé a Rumunské armádě a ve výzbroji zůstaly až do smutného konce maďarské armády v roce 1945. Spolu s 2. armádou se 72 houfnic zúčastnilo i tažení do Ruska. Tvořily výzbroj dvou baterií druhého oddílu polních dělostřeleckých pluků.
Z dalších uživatelů houfnic vz.14 a 14/19 můžeme jmenovat Rumunsko, které vlastnilo více než 200 houfnic vz.14, jež tvořily výzbroj třetího oddílu lehkých dělostřeleckých pluků. Také rumunská armáda modernizovala v roce 1934 své houfnice na vzor 14/34. S rumunskými dělostřelci se údajně několik kusů těchto houfnic dostalo na naše území v závěrečných bojích druhé světové války.
 O dalších uživatelích se pouze letmo zmíníme. Jedná se především o Rakouskou armádu, jejíž houfnice vz. 14 zabavil Wehrmacht v březnu 1938 a Řeckou armádu, v níž tyto houfnice tvořily důležitou část lehkého dělostřelectva.
 

2.jpg 

                                                                                                                                                                              
TECHNICKÝ POPIS
 
10 lehká houfnice vzor 14/19 je dělo se skluznou hlavní, klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem, samočinným zákluzovým rozvodem, vyvažovači, nezávislým bubínkovým zaměřovačem a lafetovým štítem.
Hlaveň je vyrobena z chromniklové oceli a skládá se z duše a pláště, čelisťového a šroubového nátrubku. Uvnitř hlavně je hladká nábojová komora, kuželový přechod a rýhovaná část s 36. lichoběžníkovými rýhami.
Závěr je vodorovný klínový se spušťadlem typu Erhard.
Lafeta je ocelová, chobotová a skládá se z vrchní a spodní lafety.
Součástí vrchní lafety je kolébka s kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem a zákluzový rozvod se zákluzovou a náměrovou stupnicí. Je na ní upevněn vyvažovač a náměrové a odměrové řididlo. Lafetový štít je vybaven vrchní a spodní sklopnou, štítovou přilbou a lafetovými sedátky. Chobot ve kterém je uložen truhlík na mířidla a lafetová skříňka, je ukončen rydlem a ostruhou. Kola jsou paprsková dřevěná vzor 14.
Mířidla sestávají z 10cm zaměřovače vz. 14/19 s dělovým dalekohledem vz. 8/14.
Doprava se děje nakolesněním na kolesnu vz. 14/19, do které bylo zapřaháno šestispřeží. Stelivo se dopravuje v hlomozně vz.14/22 a obou kolesnách.
Obsluha byla tvořena dělovodem, který velel obsluze, složené z miřiče, časovače, střelce, pomocníka, nabíječe a podavače. K obsluze náleželo ještě pomocné družstvo s jízdnými starajícími se o spřežení.
 
 

 

   Tabulka základních technických údajů 
 
 vzor 14
 vzor 14/19
Ráže
mm
100
100
Délka hlavně
mm
1930
2400
Délka drážkované části
mm
1511,5
1899
Velikost spalovacího prostoru
dm3
1,33
1,6
Počet rýh
 
36
36
Hloubka rýh
mm
1,1
1,1
Šířka rýh
mm
6,2
6,2
Šířka polí
mm
2,526
2,526
Hmotnost hlavně se závěrem
kg
386
430
Hmotnost závěru
kg
37
37
 
Hmotnost houfnice s výstrojí
kg
1412
1510
Hmotnost houfnice bez výstroje
kg
1372
1430
Palná výška
mm
1018
1018
Délka děla od ústí hlavně ke konci tůčky
mm
5300
5490
Vzdálenost středu kola a chobotu
mm
2900
2900
Šířka lafety mezi nápravovými čepy
mm
1848
1848
Šířka lafetového štítu
mm
1625
1625
Náměr
stupňů
+ 48 , - 7
+ 48 , - 7
Odměr
stupňů
6
6
Hmotnost lafetového štítu
kg
223
245
Tloušťka lafetového štítu
mm
4,7
4,7
Rozchod kol
mm
1530
1530
Průměr kol
mm
1300
1300
Šířka obruče kola
mm
80
80
Hmotnost jednoho kola
kg
82
82
Hmotnost výstroje lafety
kg
40
80
Hmotnost zaměřovače bez dalekohledu
kg
17,2
17,2
Hmotnost dělového dalekohledu 8/14
kg
2,7
2,7
Hmotnost úplného truhlíku s mířidly
kg
26
26