Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. 2. 2010
 

 

 

 

hk-7-5-cm.jpg

 
7,5cm Horský kanon vzor 15

Pokud použijeme termínu horský kanon, velké většině lidí, kteří si dokáží pod tímto pojmem něco představit, se vybaví charakteristické tvary horského kanonu vz. 15. Není to vůbec náhodné . Jen málo zbraním se podařilo tak výrazně poznamenat celou kategorii zbrojní produkce, jako tomuto dělu a neplatí to zdaleka jen pro středoevropský prostor. Horský kanon vz. 15 byl nepochybně v době první světové války a ještě dlouho po ní nejlepším horským kanonem na světě a dlouhá léta jeho konstrukce sloužila jako vzor a východisko nových konstrukcí.

                                                Sestupme ke kořenům
Rakousko – uherské horské dělostřelectvo patřilo již tradičně k nejsilnějším na světě. Bylo to logické, neboť většina území monarchie byla pokryta horskými pásmy a téměř se všemi potencionálními protivníky by bylo nutné bojovat v obtížném horském terénu. Není proto náhodou, že rakouské dělostřelectvo patřilo k průkopníkům horských dělostřeleckých konstrukcí a věnovalo vývoji horských děl velkou pozornost.
    Na počátku minulého století byly ve výzbroji rakousko – uherských horských baterií kanony vzor 75 a vzor 99, jejichž výkony v období bouřlivě se vyvíjející dělostřelecké techniky rychle přestávaly vyhovovat a rakouská vojenská zpráva hledala za ně náhradu. V tomto období již byla firma Škoda renomovanou zbrojovkou s řadou zkušeností s horským dělostřeleckým materiálem. Již koncem devadesátých let vypracovalo konstrukční oddělení několik projektů horských děl, které však nepatřily ke zdařilým. Teprve typ označený jako vzor 02 ráže 7,5 cm, byl již plnohodnotným dělem moderní konstrukce, vybavený brzdovratným zařízením a lafetovým štítem. Vyvolal zaslouženou pozornost a byl podroben zkouškám v domácí armádě a později dokonce v Srbsku. Zaveden do výzbroje sice nebyl, ale posloužil jako východisko dalších konstrukcí. Nový model vycházející z tohoto děla, byl označen jako vzor 07. Tento kanon se již řadil ke světové špičce, což potvrdil i zájem ze zahraničí. Jednalo se o dělo ráže 7,25 cm, vybavené brzdovratným zařízením, lafetovým štítem a zaměřovačem. Pozoruhodné bylo řešení nápravy, které umožňovalo změnit palnou výšku a tím zvětšit náměr . Přepravován byl rozložen do šesti jednotek na soumarech. Kanon byl po úspěšných zkouškách zaveden do výzbroje armády jako 7 cm Gebirgskanone M. 9 v počtu pouhých 20 kusů . Škodovka vždy sledovala i dění v zahraničí a pro export vyvinula výkonnější variantu horského kanonu v ráži 7,5 centimetru. Ten byl úspěšně předveden v Rusku v letech 1908 a 1909. Přestože ve všech zkouškách obstál nejlépe ze všech předváděných děl, byl do výzbroje ruské armády zaveden z politických důvodů kanon firmy Schneider.
  

hk-vz.jpg

                                     Trocha dělostřelecké teorie
   Neúspěch neznamenal ukončení prací na horských dělech a úsilí konstruktérů o neustálé vylepšování konstrukce bylo korunováno prvními úspěchy. Zdokonalován byl především typ v ráži 7,5 cm. Důvodem byl názor prosazovaný Škodovkou, že horská děla by se měla výkony co nejvíce blížit polním dělům, i za cenu zvýšení váhy a tím i počtu břemen při přepravě. Zde je namístě si připomenout podle jakých zadání měla být horská děla navrhována a jak protichůdným požadavkům se museli snažit konstruktéři vyhovět. Nejvyšší hmotnost jednotlivých částí, na něž se dělo rozkládalo, nesměla překročit 155 kg, což byla nosnost soumara v horském terénu. Z toho je nutno odečíst váhu nosného sedla, takže váha jedné jednotky nesměla překročit 125 kg. Limitován byl pochopitelně i počet dílů, na něž se dělo rozkládalo. Vojenská zpráva tvrdě trvala na šesti jednotkách, z nichž dvě ještě tvořila pohotovostní munice ( tak tomu bylo u vzoru 09). Dále byla požadována maximální výška břemene naloženého na soumarech 2,5 metru a možnost pohybu po cestách o šířce 1,25 metru, což omezovalo rozchod kol a tím i stabilitu děla. Kanony byly zpočátku dopravovány pouze rozloženy, ale u pozdějších modelů přibyl požadavek na dopravu děla dvěma koni v tandemu. To znamenalo další omezení, neboť kůň mohl táhnout nejvíce 350 kg. Velmi limitujícím faktorem byla i nutnost složit a rozložit dělo bez použití speciálních nástrojů, pouze silami základní obsluhy. Konstruktéři také musili dbát na důkladné a přitom jednoduché upevnění břemen na soumarských sedlech a především dokonalé vyvážení nákladu, což vyžadovalo i dobrou znalost anatomie koně.Tolik tedy k požadavkům na konstrukci a vraťme se ke vzniku horského kanonu vz. 15.
 
                                              Zrození legendy
   V roce 1912 byl dokončen nový model kanonu. Vycházel z těžšího typu ráže 7,5 cm a plzeňským konstruktérům se podařilo vytvořit zbraň, která prakticky neměla ve světě konkurenci. Jednalo se o dělo, které se svými výkony mohlo měřit s polními kanony a díky svému dostřelu a účinku střely v cíli bylo schopné i protibateriové palby. Tento kanon měl všechny atributy moderní dělostřelecké konstrukce, a přitom byl rozložitelný do šesti jednotek. Fakt, že se jedná o vynikající dělo, byl záhy potvrzen zahraničními objednávkami. Již roku 1912 byla uskutečněna první dodávka osmi kusů do Kostariky a záhy následovaly objednávky také z Ekvádoru a Uruguaye. Vyvrcholením úspěchů Škodovky byla velká zakázka pro Čínu, ta však byla na počátku války zabavena a všech 48 kusů bylo zařazeno do výzbroje rakouské armády, jako horský kanon vzor 14. Roku 1913 prošly kanony vzoru 12 vojskovými zkouškami v rakousko-uherské armádě a plně se osvědčily. Bylo sice požadováno několik drobných zlepšení, ale bylo jasné, že se jedná o zbraň velmi zdařilou a jejím zavedením získá horské dělostřelectvo rozhodující náskok před všemi potencionálními protivníky. Základem úspěchu této zbraně bylo několik revolučních konstrukčních prvků. Především to bylo uložení hlavně v masivním vodícím plášti o hmotnosti 95 kilogramů. Ten významně přispěl k zvýšení stability děla při střelbě. Dále to bylo použití nezávislého bubínkového zaměřovače a muničního štítu. Velkou novinkou bylo použití děleného střeliva a zvýšení náměru až na 50 stupňů, což spolu a automatickou regulací zákluzu umožnilo zvýšit dostřel až na 7000 metrů. Tím se toto dělo plně vyrovnalo lehkým polním kanonům a umožnilo i efektivní palbu proti nepřátelským bateriím. Kanon byl rozložitelný na šest částí naložených na soumarech, a sice na : přední lafetu, zadní lafetu s koly, kolébku, vodící plášť, hlaveň a lafetový štít . Sestavu poločety zahrnující jeden úplný kanon s obsluhou doplňoval ještě soumar s muničním štítem a truhlíkem na miřidla a dva soumaři nesoucí pohotovostní munici. Po vypuknutí války v roce 1914 byly ve Škodových závodech spěšně provedeny úpravy, které požadovala vojenská zpráva a kanon byl zaveden do výzbroje armády pod označením 7,5 cm gerbirgskanone M. 15 a byla urychleně zahájena jeho sériová výroba.
  
                     Na bojištích velké války
První kanony došly k dělostřeleckým útvarům počátkem roku 1916, právě v době kdy jich bylo nejvíce třeba . Vstupem Itálie do války v květnu 1915 bylo Rakousko – Uhersko nuceno bojovat na nové frontě, která jak se ukázalo se stala rychle pro monarchii nejdůležitějším a nakonec i osudovým bojištěm. Většina bojů probíhala v obtížném horském terénu a kanony vz. 15 zde plně prokázaly svou převahu nad dělostřelectvem protivníka. Horské kanony byly zařazeny u pluků horského dělostřelectva v jejichž smíšených oddílech tvořily výzbroj první a druhé baterie.   Škodovka za války vyrobila více než 2000 kanonů. Výroba probíhala nejen v plzeňském závodě ale i v uherské dělovce v Rábu, kterou Škodovka také ovládala. Kanony byly zavedeny mimo rakouskou armádu i v armádách dalších států Centrálních mocností.
Především se jednalo o Německo. Dělostřelečtí důstojníci německé vojenské zprávy rychle rozpoznali, jak výtečnou zbraní jsou kanony vz. 15 a doporučili jejich zavedení do výzbroje, což bylo velmi výjimečné s ohledem na pozici domácích dělove . Německého příkladu rychle následovalo i Turecko a Bulharsko.
 Počátkem roku 1918 čekala horský kanon vz. 15 i nová poněkud nezvyklá role. Po zrušení rumunské fronty bylo rozpuštěno několik horských dělostřeleckých pluků a jednotlivé oddíly byly přiděleny divizím, jako organická jednotka. Kanony měly sloužit jako doprovodné dělo pěchoty. Ve výzbrojní stanici pro horské dělostřelectvo v Brixlegenu, byla urychleně vyřešena doprava děla. Na delší vzdálenosti a mimo bojové pásmo se kanony dopravovaly prostřednictvím jednoduché kolesny. Po bojišti měla kanon přenášet obsluha rozložený pomocí nosítek a nosných popruhů . Bylo to však řešení příliš těžkopádné a několik prvních pokusů o nasazení děl tímto způsobem bylo vykoupeno vysokými ztrátami obsluh. Většímu rozšíření tohoto použití kanonů vz. 15 zabránil konec války. Po ukončení bojů se stovky kanonů vz. 15 dostaly jako kořist a válečné reparace do výzbroje prakticky všech středoevropských a většiny balkánských států.
   
                              Ve službách československého státu
    Mladá československá armáda nechala dohotovit rozpracovanou sérii horských kanonů vz.15 a okamžitě je zavedla do své výzbroje. První použití kanony čekalo již na jaře 1919, když se několik děl zúčastnilo bojů na Těšínsku. V tomto období čekala horské kanony i úloha výzbroje obrněných vozidel . Kanony vz.15 se staly výzbrojí improvizovaných obrněných vlaků a potvrdily tak univerzálnost své konstrukce. Již v prosinci 1918 vznikl ve Státní zbrojovce v Brně obrněný vlak nazvaný „Brno“, který byl vyzbrojen jedním kanonem vz. 15 v otáčivé lafetaci. Vlak byl poměrně úspěšně použit v boji s polskou armádou na Těšínsku, a proto byly postaveny ještě dvě soupravy označené „Bratislava“ a „Generál Štefánik“ se stejnou výzbrojí. Všechny tyto improvizované soupravy byly v postupně zrušeny do poloviny dvacátých let. Ve službách československé armády však kanony čekala role ještě nezvyklejší, staly se totiž lodním děle. V ústecké loděnici byly pro rakouské námořnictvo rozpracovány dva pomocné čluny, které byly dokončeny na jaře 1920. Pod označením Omd 1 a Omd 2 je čekalo zavedení do výzbroje dunajské flotily . Jejich hlavní výzbroj tvořila dvojice kanonů vz.15 na pivotové lafetě bez lafetového štítu. Čluny byly nepříliš zdařilou improvizací a byly již roku 1930 vyřazeny z výzbroje. Ještě můžeme zmínit třetí neobvyklou roli, která čekala tato děla v domácí armádě. Staly se poněkud překvapivě také děly „pevnostními“. Několik kanonů vz. 15 bylo totiž použito jako provizorní výzbroj tvrzí československého opevnění .
 
                                   Od mobilizace k mobilizaci
   Když byla prezidentem republiky 24. října 1921 vyhlášena částečná mobilizace v souvislosti s pokusem o restauraci Habsburků, stala se tato událost opravdovou zatěžkávací zkouškou armády nového státu. Její úspěšné provedení potvrdilo rychlou konsolidaci armády a životaschopnost její nové organizační struktury, v níž nemalou roli hrály dělostřelecké jednotky vyzbrojené horskými kanony vz. 15.  V nové  mírové organizaci platné od 15 července 1920 se stala tato horská děla především výzbrojí dělostřeleckých pluků 201,202 a 205 do roku 1923 označovaných jako Horské dělostřelecké pluky. Pluky 201 a 202 byly součástí horských brigád. Pluk 205 podléhal Velitelství zemského dělostřelectva pro Čechy a byl roku 1924 zrušen. U těchto dělostřeleckých jednotek tvořily kanony vz. 15 výzbroj dvou baterií prvního a druhého oddílu pluku. Dalšími jednotkami vyzbrojenými touto zbraní byly horské dělostřelecké oddíly . Celkem dvanáct těchto oddílů s čísly 251 – 262, bylo součástí polních dělostřeleckých brigád . Jejich sestavu tvořily dvě čtyřdělové baterie horských kanonů. Celkem dosáhl počet těchto zbraní zavedených do výzbroje naší armády úctyhodného počtu 235 kusů. Československé horské dělostřelectvo patřilo k největším a nejlépe vybaveným na světě a právem se mohlo pyšnit tím, že je vybaveno pouze děly domácí konstrukce . Kanony vz 15 patřily k chloubě armády a vojenský tisk přelomu dvacátých a třicátých let často prezentoval dokonalou vycvičenost obsluh . Proslulé jsou zejména fotografie obdivuhodných vzpěračských výkonů dělostřelců, kteří nesou jednotlivé části kanonu. Nástupem fašizmu v sousedním Německu a postupným přiostřováním mezinárodní situace, však začalo být jasné, že prudce ubývá možností efektivního použití horských děl v očekávaném konfliktu. Potencionálním válčištěm by se staly především Čechy a s výjimkou severní hranice bylo třeba upustit od plánu na obranu v příhraničních horských pásmech . To se projevilo především v postupném rušení horských oddílů, jejichž baterie se staly základem kanonových oddílů nově postavených dělostřeleckých pluků 13,14 a 15 . Kanony vz. 15 zde však byly použity v úloze polních děl, pouze jako dočasná improvizace. Je však zajímavé, že cvičební řád pro 7,5 cm horský kanon vz.15 z roku 1926, pamatoval i na boj s tanky a obsluhy byly na něj připravovány. V polovině třicátých let bylo také zvažováno nasazení těchto zbraní jako doprovodných děl pěchoty . Nakonec však bylo rozhodnuto, především vzhledem k nepříliš dobrým zkušenostem s tímto způsobem použití děla ze světové války, od tohoto řešení upustit. V osudných mnichovských dnech, bylo jak jsem se již zmínil,použito horských kanonů, jako výzbroj tvrzí československého opevnění. Svou palbou měly nahradit houfnice vz.38, které byly teprve ve výrobě . Kanony byly umístěny na dřevěných točnách před dělostřeleckými sruby v  provizorních přístřešcích. Přestože houfnice nemohly plnohodnotně nahradit, především co se týče dostřelu a rychlosti palby, mohlo jejich použití významně napomoci obraně pásma opevnění. Takto byly vyzbrojeny například tvrze Adam a Hanička v Orlických horách. Horskému kanonu vz.15 náleží také jeden významný primát. Patrně jako jediné československé polní dělo v pohnutých zářijových dnech roku 1938 zasáhlo do boje. Velitel baterie horských kanonů u obce Sečovce nařídil totiž vypálit ránu na mlýn obsazený maďarskými teroristy.
 

7-5-cm-hk-1.jpg

 
                                         Pod cizími prapory
 Nejprve začneme službou horských kanonů vz. 15 ve slovenské armádě. Po 15 březnu zůstalo na Slovensku 112 kanonů, ale část z nich museli Slováci předat německé armádě a po reorganizaci v srpnu 1939 klesl jejich počet 99. Staly se především zbraněmi třetího dělostřeleckého pluku, v němž 16 kanonů tvořilo výzbroj prvního oddílu. Ruské kampaně se z počátku zúčastnila jedna baterie v rámci Rychlé skupiny. Později v sestavě Zajišťovací divize operoval oddíl s 12 horskými kanony a počty kanonů nasazených v Rusku stoupaly až do roku 1944. Podle hlášení z dubna 1944 bylo celkem během východním tažení použito 55 kanonů vz. 15 a z nich bylo ztraceno 28. Vyvrcholením služby těchto kanonů se stalo Slovenské národní povstání, kdy několik baterií účinně podporovalo boje povstalců.
 Nejvýznamnějším uživatelem kanonů vz. 15 mimo rakousko- uherskou armádu byla Itálie. Její vojáci měli během bojů první světové války dost příležitostí poznat účinky palby těchto děl a po zhroucení Rakouska se stovky těchto kanonů staly vítanou kořistí italské armády, která je začala od roku 1920 zařazovat do výzbroje dělostřeleckých útvarů. Nejprve byly přiděleny horským dělostřeleckým plukům a později se staly i výzbrojí dělostřelectva pěších divizí. Celkem italská armáda disponovala 392 kanony, které byly zdánlivě paradoxně v italské armádě označeny jako Obice da 75/13. S ohledem na možnosti použití a rozsah náměru bylo však označení těchto děl jako houfnice pochopitelné. Třináctka v označení vzoru podle Italské tradice udávala délku hlavně v rážích. Italové část kanonů upravili pro vlek za tahačem. Jednalo se především o novou nápravu s koly a kolesnu. Dostřel zbraně byl zvýšen až na 8200 metrů zavedením nového střeliva v roce 1932. Kanony byly použity velmi úspěšně italskou armádou během války v Etiopii a v bojích na Balkáně, především při tažení do Řecka. Vyvrcholením služby pro tato děla se stalo jejich použití na africkém bojišti . Po kapitulaci Itálie některé jednotky vyzbrojené kanony vz. 15, pokračovaly v boji proti Němcům. Italská armáda se nezřekla svých kanonů ani po válce a Obice 75/13 tvořily významnou část výzbroje horského dělostřelectva až do poloviny padesátých let.
 Pravděpodobně nejvíce horských kanonů vz.15 používaly jednotky Wehrmachtu. Protože němečtí dělostřelci získali dobré zkušenosti s tímto typem děla už v první světové válce, velmi rádi zařazovali do výzbroje horských jednotek ukořistěné kanony. Prvními které ukořistili se staly v březnu 1938 zbraně rakouského Bundesheeru, které byly s pověstnou německou pečlivostí označeny jako 7,5 cm GebK 15 ( ö ). Bývalé československé kanony, kterých Wehrmacht získal více než 130 kusů byly označeny GebK 15 ( t ). Další děla ukořistěná po porážce Jugoslávie nesla označení GebK 259 ( j ) a poslední výraznější kořistí se staly kanony získané po kapitulaci Itálie přeznačené na GebK 259 ( i ). Celkem včetně kanonů ukořistěných po porážce SNP disponovali Němci více než 300 kusy těchto děl . Byly nasazeny v rámci horských divizí a jednotek SS, například při protipartizánských akcích na Balkáně a nakonec při obranných bojích na území Itálie. V pozdějších fázích války byly kanony používány i jako doprovodná děla pěchoty a dokonce byly zkoušeny jako doprovodná děla výsadkových jednotek.
 Z dalších uživatelů musíme vzpomenout především Turecko, které v letech první světové války získalo 144 děl a používalo je až do padesátých let. Významnou roli hrála tato děla i ve výzbroji Maďarska, kde se v Ráábu také vyráběla . Jejich modernizovaná varianta se nazývala 15/31 M. Horské kanony byly dále ve výzbroji Albánie, Bulharska, Jugoslávie, Kolumbie,Polska, Rumunska, Řecka a Španělska.
 
 
                                      Technický popis
7,5 cm horský kanon je dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem, nezávislým zaměřovačem s nezávislou záměrnou, lafetovým a muničním štítem. Je vybaveno samočinným zákluzovým rozvodem.
 
Hlaveň je ocelová a skládá se z duše pláště a nátrubku. Uvnitř hlavně je hladká nábojní komora, kuželový přechod a vinutá část s 28 lichoběžníkovými rýhami, se stálým pravým závitem. Hlaveň je uložena v vodícím plášti, který zvyšuje váhu hlavně a tím stabilitu děla.
 
Závěr je vodorovný klínový.
 
Lafeta se skládá z přední a zadní lafety . Součástí přední lafety je kolébka s vyvažovači. Zadní lafeta je ocelová,chobotová s ostruhou a je ukončena rydlem a tučkou . Lafeta je vybavena dřevěnými loukoťovými koly vz. 15 a děleným lafetovým štítem.
 
Miřidla tvoří 7,5 cm zaměřovač vz.15 s dělovým dalekohledem vz. 15.
 
Muniční štít byl součástí výbavy děla a sloužil k ochraně munice v horském terénu.
 
Obsluha se skládá z dělovoda, který je velitelem obsluhy, střelce, miřiče, nabíječe, pomocníka, časovače a podavače, kteří dohromady tvoří přímou obsluhu. Mimo nich se především na dopravě a přípravě děla k palbě podílelo pomocné družstvo, v počtu deseti mužů.
 
Doprava děla byla vyřešena rozložením na šest částí, které byly v horském terénu neseny soumary, upevněné v speciálních sedlech. Dělo bylo rozloženo na přední lafetu, zadní lafetu s koly, kolébku, vodící plášť, hlaveň a lafetový štít. Sestavu poločety doplňoval ještě soumar nesoucí muniční štít a dva soumaři s pohotovostní municí. Kde to podmínky dovolovaly, mohl být kanon na krátké vzdálenosti přepravován také tažen dvěma koni v tandemu pomocí vidlicové oje.
 
              Střelivo:
 
 
              Ostrý časovací granát vz.14
              Ostrý časovací granát vz.14/23
 
              Ostrý granátšrapnel vz.15
              Ostrý granátšrapnel vz.15/23
 
              Ostrý časovací granát vz.35
              Ostrý nárazový granát vz.35
              Ostrý šrapnel vz.35 
 
              Ostrá nábojka vz.15
              Ostrá nábojka vz.15/35 
  
Na našem území se žádný horský kanon vz. 15 nedochoval. Ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech však můžeme obdivovat horský kanon, model vz.28 CD, který byl jeho pokračovatelem a byl vyvinut na jeho základě pro Jugoslávii.
 
 Použité prameny a literatura:
   Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně
Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo 1918 – 1939
Vladimír Francev , Charles K Kliment – Československá obrněná vozidla
Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal – Slovenská armáda 1939 – 1945
Chris Chant – Dělostřelectvo
Jiří Fidler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé
Vojenské technické zprávy 1930 – 1938
Vojenský svět 1934 – 1938
Naše vojsko 1927 - 1938
VHA Praha Fond Předpisy Čs. a Slov. 1918 – 1939 :
D – IV – 1 Dělostřelecká nauka pro 7,5 cm horský kanon vz.15
D – XII – 1b Výstroj horského dělostřelectva 7,5 cm kanon vz. 15
D – II – 2a Cvičební řád pro 7.5 cm horský kanon vz.15
D – XII – 5a Tabulky střelby pro 7,5 cm horský kanon vz. 15
 
SOA Plzeň ,  Archiv Škoda
Archiv autora

Tabulka základních technických údajů
Váha děla v palebném postavení
     kg      
    615
Délka děla se spřežením
     mm    
 7050
Výška děla v palebném postavení
     mm    
 1285
Šířka děla
     mm
 1118
                               Hlaveň
    
     
Ráže ( průměr mezi poli)
     mm   
      75
Délka celé hlavně
     mm
 1155
Délka válcovité vinuté části vývrtu
     mm
    795
Počet rýh
    
      30
Váha úplné hlavně se závěrem
     kg
    106
Váha vodícího pláště
     kg
      95
Váha závěru
     kg
      13,5
                              Lafeta
 
 
Délka lafety
     mm
 2220
Váha kolébky
     kg
      98
Váha přední lafety
     kg
    110
Váha zadní lafety
     kg
      51
Váha lafetového štítu
     kg
      86
Tloušťka lafetového štítu
     mm
        4,2
Šířka lafetového štítu
     mm
 1400
Průměr lafetového kola
     mm
    800
Šířka lafetového kola
     mm
      50
Váha lafetového kola
     kg
      25
Rozchod kol
     mm
    900
Náměr
    stupňů
 - 9 až + 50
Odměr napravo a nalevo
    stupňů
        3,5
Hmotnost jednotlivých částí rozloženého děla
(nákladu na soumara včetně sedla a příslušenství)
 
 
Přední lafeta
     kg
    156
Zadní lafeta a kola
     kg
    149
Kolébka
     kg
    154
Vodící plášť hlavně
     kg
    147
Hlaveň
     kg
    153
Lafetový štít a vidlicová oj
     kg           
    152
Muniční štít a truhlík na miřidla
     kg
   153