7 cm praporní houfnička vz. 35

 Vyvrcholením řady škodováckých pěchotních děl byla bez pochyby praporní houfnička vz.35. Jednalo se o zbraň moderní a všestranně vyzrálou, bohužel se ale potvrdilo, že takto koncipované dělo není schopno plnit všechny úkoly na něj kladené. Nebylo to zaviněno chybami konstruktérů, ale především nedostatečnou prozíravostí armádních představitelů. Toto pozoruhodné dělo se proto do výzbroje naší pěchoty nedostalo, a nahradil je minomet a protitankový kanon.

  Po neúspěchu pěchotního děla BA1/AB1 se konstruktéři Škodovky soustředili na další vývoj doprovodného děla, které mělo již pouze jedinou těžší hlaveň v ráži 7 cm. Bouřlivý vývoj obrněné techniky si totiž vynutil zavedení speciálního protitankového kanonu, a úkolem těžké doprovodné zbraně mělo být především ničení odolných cílů spolu s přímou podporou postupu pěších jednotek. Československá armáda právě v té době řešila naléhavou otázku, čím posílit výzbroj pěších pluků. Ta se do té doby mimo kulometů omezovala na jedinou minometnou četu u technické roty, vyzbrojenou zoufale zastaralými minomety vz.17. Dělostřelecký a zbrojní odbor MNO spolu s Vojenským technickým a leteckým ústavem proto vypracovali specifikace pro pěchotní dělo. Přitom použili zkušeností ze zkoušek děla BA/AB, které přinesly praktické poznatky z ostrých střeleb na různé druhy cílů. Potvrdilo se totiž přesvědčivě, že doprovodné dělo může pěchotě podstatně pomoci ve zdolávání nepřátelské obrany. Úkolem nové zbraně tedy mělo být především umlčení kulometů a zničení odolných míst obrany, zatímco boj s tanky a obrněnými vozidly byl pokládán za vedlejší úkol.  V budoucnu ho měl totiž převzít protitankový kanon. Dělostřelečtí odborníci MNO hodlali novou zbraní posílit organickou výzbroj pěších praporů, u nichž měla vzniknout četa doprovodných děl, později doplněná i četou hrubých kulometů. Proto nové dělo obdrželo označení praporní houfnička a jejím vývojem byla samozřejmě pověřena plzeňská Škodovka. Ta v případě tohoto děla upustila od svého tradičního kódového označení a její vývoj probíhal pod názvem 70 mm houfnice pro pěší prapor. V době armádních zkoušek je pak již ve firemní dokumentaci používán název  praporní houfnička vz.35.

Vznik zbraně

Plzeňští konstruktéři, kteří již měli s doprovodnými děly bohaté zkušenosti, vzali za základ nového projektu osvědčené pěchotní dělo  BA /AB. Hlaveň bylo možné převzít prakticky bez úprav vyjma závěru, který mohl být zjednodušen, protože nemusel sloužit pro dvě vyměnitelné hlavně. Dělo tedy mělo monoblokovou autofretovanou  hlaveň, vodorovný klínový závěr, kapalinovou brzdu a zpruhový vratník.  Zásadních změn ale doznala lafeta.  Protože armádní specifikace se týkaly především výkonů děla a hmotnostních limitů, vypracovala Škodovka předvídavě dvě varianty zbraně. Obě provedení houfničky tedy měla stejnou hlaveň i vrchní lafetu, ale lišila se provedením spodní lafety. Škodovka totiž  na počátku třicátých let začala jako jedna z prvních na světě  používat u svých konstrukcí  lafet s rozeviratelnými rameny. Prototyp označený jako římská I proto měl moderní odpérovanou  dvouramennou lafetu pivotové konstrukce. Ta umožňovala velký rozsah odměru v rozsahu 60 stupňů a dovolovala i motorickou přepravu děla.  Druhé provedení zbraně mělo klasickou lafetu skříňové konstrukce, které umožňovalo pouze odměr 11 stupňů. Součástí konstrukce však bylo podkladové  kolo, díky němuž mohla houfnice dosáhnout kruhového odměru. Bohužel toto řešení přineslo zvýšení hmotnosti zbraně o 53 kilogramů a značně zkomplikovalo dopravu děla. Obě varianty používaly závislý bubínkový zaměřovač se závislou záměrnou. Při střelbě na krátké vzdálenosti bylo možné dělo zaměřit i pomocí rámečkového hledí. Pro houfničku byl vyvinut i speciální granát s univerzálním zapalovačem, který je ve firemní dokumentaci nazýván minou. Jednalo se o dvoudílné střelivo, u něhož byla vlastní střela volně zasunuta do nábojky. Pomocí tří náplní v nábojce bylo možno regulovat dostřel, aniž by docházelo k nadměrnému opotřebení hlavně. Dělo se přepravovalo spojené s odpérovanou károu určenou k přepravě munice a příslušenství děla, tažené dvojspřežím koní. Na krátké vzdálenosti mohla být houfnička tažena i silami dvou mužů základní obsluhy pomocí zvláštních popruhů. Odpérovaný typ I pak mohl být tažen i automobilem nebo lehkým dělostřeleckým tahačem. Obě provedení zbraně bylo možné převážet i rozložené v soumarských sedlech, a nebo nesené silami obsluhy.

Armádní zkoušky a zavedení do výzbroje

  V roce 1933 Škodovka dokončila obě provedení houfničky a po završení interních zkoušek je předala armádě k vyzkoušení. MNO ve spolupráci s Vojenským technickým a leteckým ústavem sestavilo důkladný program, který měl prověřit použitelnost děla k plnění všech požadovaných úkolů. Obě varianty zbraně úspěšně obstály a dělo potvrdilo vyzrálost své konstrukce.  Protože se během testů nevyskytly žádné vážnější problémy, nic nebránilo oficiálnímu zavedení děla do výzbroje.Jako perspektivnější se pochopitelně jevil typ I s odpérovanou lafetou, který sliboval větší možnosti nejen při ostřelování stabilních, ale i pohyblivých cílů, a toto provedení se mělo stát novou výzbrojí československých pěších praporů. Dělostřelecký a zbrojní odbor MNO proto doporučil dělo k zavedení do výzbroje pod označením praporní houfnička vz.35. V roce 1934 MNO vystavilo zmocnění k zahájení sériové výroby, které následovala oficiální objednávka znějící na 124 kusů houfniček.V té době však do osudů děla neblaze zasáhl neradostný vývoj mezinárodní situace a převratné změny v dělostřelecké technice. Ve Škodovce právě probíhaly zkoušky protitankových kanonů A 3, které se jevily jako podstatně perspektivnější než doprovodná děla nevelkého výkonu.  Škodovka také přehodnotila svůj vztah k vývoji minometů a začala se intenzivně zabývat konstrukcí tohoto druhu dělostřelecké techniky. Právě moderní typ lehkého minometu soustavy Brandt, který se stal inspirací pro všechny minomety zaváděné do výzbroje armád, způsobil obrat v nazírání na potřebu zavést doprovodné dělo. Hlavní štáb dokázal přesvědčit dělostřelecké odborníky MNO i Vojenského zkušebního ústavu o výhodách minometu a objednávka houfniček byla zrušena.

Další osudy děla

 Toto rozhodnutí se ukázalo jako prozíravé a v kritickém roce 1938 mohlo v bojích podporovat naši pěchotu na 900 moderních minometů vz.36, které houfničky ve většině parametrů překonávaly. Neznamenalo to však, že by toto doprovodné dělo bylo konstruováno chybně nebo že by dosahovalo nízkých výkonů. Za neúspěchem této zbraně stálo nesprávné vyhodnocení  úkolů, které měla plnit a požadavků na jejích konstrukci. Tím jsou jednoznačně vini dělostřelečtí odborníci naší armády, kteří nedokázali pružně reagovat na vývoj vojenské techniky. Jak prokázaly boje druhé světové války, pěchotní děla moderní konstrukce používala celá řada armád a velmi se osvědčila. Německá armáda například zavedla 75 mm děla IG 18, sovětská armáda 76 mm plukovní kanony vz.43 a americkou pěchotu podporovaly 75 mm ,, skládací houfnice ˮ M1A1. Jednalo se však o zbraně jiné váhové kategorie, jejichž výkony se blížily polním dělům, a byly již určeny převážně pro motorickou přepravu. Škodovka měla již v první polovině třicátých let prakticky vyřešeno doprovodné dělo srovnatelných výkonů v ráži 75 milimetrů, jehož dalším vývojem mohla vzniknout zbraň, která by vyhovovala požadavkům na doprovodné dělo pěchoty v moderní válce. Naše pěchota by se tak mohla spolehnout na podporu, kterou by v boji se silnějším nepřítelem nutně potřebovala. Bohužel se MNO k pěchotním dělům již nevrátilo a přesto, že existoval vhodný typ i výrobní kapacita.  Moderní zbraň tohoto typu se proto dostala do výzbroje naší armády až po roce 1945.  Československá armáda totiž krátce používala německá děla IG18, která se vyráběla ve strakonické zbrojovce a několik plukovních kanonů vz. 43.

7 cm praporní houfničku vz.35 výrobního čísla 16614/1935  můžeme obdivovat ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. Bohužel je umístěna na velmi nevhodném místě za sklem, ve vstupu do expozice historické dělostřelecké techniky firmy Škoda. Ve sbírkách Vojenského historického ústavu se nachází i varianta zbraně s chobotovou lafetou značená 16615/1935, která je uložena v depozitáři.

Prameny a literatura:

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo  1918-1939

Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Kolektiv -  Zbraně systému Škoda ve sbírkách Vojenského muzea v Praze

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora