Horský kanon CD ze sbírek VHÚ Praha

Horské kanony řady C
                  

Firma Škoda byla už od prvních let dvacátého století známá svou specializací na horský dělostřelecký materiál a  její výrobky patřily vždy k absolutní světové špičce. Výjimkou pochopitelně nejsou ani horské kanony  vyráběné ve dvacátých, třicátých a čtyřicátých letech. Právě tehdy dosáhly výrobky plzeňské dělovky největší proslulosti a zaznamenaly největší exportní úspěchy. Nejmodernější konstrukce horských děl vzniklá v předvečer války pak byla určena i k přezbrojení domácí armády.

Československá armáda byla vyzbrojena 235. kusy horských kanonů vz.15, které ještě v polovině třicátých let patřily ke světové špičce. Díky prozíravosti konstruktérů Škodovky se však na zdokonalování jeho konstrukce dále pracovalo, i když šance na přezbrojení domácí armády byly v prvních letech republiky ještě v nedohlednu. Firma však cílila především na zahraniční zákazníky, a také  konstrukce nových zbraní se snažila přizpůsobit jejich požadavkům. Protože 7,5 cm kanony vz.15 byly vynikající zbraní a možností k jeho zdokonalení bez úplné rekonstrukce děla nebylo mnoho, vsadila Škodovka na jinou kartu. Největší zbrojovka republiky patřila k propagátorům a patrně i největším výrobcům děl      takzvané dvouúčelové konstrukce. O co vlastně šlo? V Plzni si již v letech velké války na    supertěžkých dělech ověřili koncepci, která měla přinášet řadu výhod. Do jednotné lafety bylo      možno osadit podle potřeby buď kratší hlaveň houfnicovou s větší ráží a účinkem střely, nebo dlouhou hlaveň kanonovou, která byla určena pro daleké palby. Prvními děly, které pomohly ověřit tuto koncepci se stala 38 cm houfnice vz. 16 spolu s 24 cm kanonem stejného vzoru. Škodovka pak dvouúčelovost začala prosazovat u všech typů dělostřeleckého materiálu i když se později ukázalo že jde v podstatě o slepou uličku ve vývoji dělostřelecké techniky. Tento trend se samozřejmě nevyhnul ani horským dělům a v Plzni vznikla horský kanon/ houfnice pod označení CD/DC. 

7,5 cm horský kanon CD

                               7,5 cm kanon CD ( vz.28 )

První práce na novém horském materiálu začaly již v roce 1925 a v roce následujícím došlo k výrobě prvních tří horských kanonů nového typu a jedné houfnicové hlavně. V roce 1926 byl  také zahájen rozsáhlý programu zkoušek, ve kterých se ověřovala mimo základních  vlastností  děla a  způsobu dopravy,  také   vyměnitelnost hlavní.  Na  firemní střelnici v Bolevci pak došlo k jejich nastřelení a ověřování balistických vlastností.Výsledky zkušebního programu potvrdily, že vzniklo mimořádně úspěšné dělo, které ve své době těžko hledalo konkurenci.  Za základ nové konstrukce byl vzat osvědčený horský kanon vz.15. Jeho lafeta byla upravena aby do ní bylo možné bez úprav a s minimálním počtem nástrojů instalovat buď hlaveň kanonovou, nebo houfnicovou. Kanonová hlaveň byla oproti vzoru 15 prodloužena   tak, že vyčnívala výrazněji z vodícího pláště.  Díky tomu se podařilo při zanedbatelném snížení hmotnosti střely dosáhnout dostřelu až 9400 metrů. Houfnicová hlaveň vložená do lafety umožňovala dostřel 7800 při hmotnosti střely 8,5 kilogramu. Náměr i odměr zůstal při použití obou hlavní stejný. Výhodou této konstrukce měla být  univerzálnost zbraně, která měla  dovolit volbu hlavně  podle typu cíle, který měl být ostřelován. Použitím jednotné lafety mělo dojít také k zjednodušení výcviku a logistiky. Bohužel s výjimkou těžkých děl se v praxi dvouúčelové konstrukce příliš neosvědčily a k výměně hlavní prakticky vůbec nedocházelo. Kanon byl rozložitelný a přepravoval se v osmi dopravních jednotkách na hřbetech soumarů, nebo vcelku, tažen dvěma koni v tandemu. Jednalo se o velmi zdařilou zbraň, která daleko překonávala případné konkurenty. To se projevilo  i v zájmu jaký ve světě vzbudila a záhy se ozvali i první zájemci o toto dělo. Prvním z nich byla jugoslávská nákupní komise, která ve druhé polovině dvacátých let ve Škodovce učinila senzační objednávku dělostřeleckého materiálu. Jednalo se o 30 těžkých děl, 372 polních děl, 100 protiletadlových děl a především 160 horských kanonů CD. Kontrakt byl uzavřen v roce 1927 a firma se zavázala ho splnit v průběhu tří let. V roce 1929 bylo vyrobeno a nastřeleno prvních 140 kanonů CD, které v  Jugoslávii obdržely označení vz.28. Celá objednávka byla splněna v roce 1930 a jugoslávské horské dělostřelectvo se rázem zařadilo mezi největší a především nejmodernější v Evropě. O věhlasu, jaký kanony CD získaly, svědčí i zájem švýcarské nákupní komise, která objednala kanon CD ke srovnávacím zkouškám. Bohužel k objednávce nedošlo. Zato se ozval velmi perspektivní zákazník z Jižní Ameriky. V roce 1933 si Kolumbijská armáda objednala v Plzni deset baterií 7,5 cm kanonů CD. Součástí kontraktu byla i rozsáhlá  dodávka munice. Kolumbie se totiž připravovala na hrozící konflikt s Peru. Kanony se ve složitých klimatických podmínkách jihoamerické džungle díky  své mobilnosti velmi osvědčily, a proto došlo ještě k zakoupení dvou  baterií. Další děla tohoto typu byla přiobjednána v roce 1936 nepochybně pod vlivem československé vojenské mise, v jejímž čele stál generál Klecanda.   Jejich výroba se protáhla až do jara 1939, kdy poslední zbraně dorazily na místo určení. Kolumbie získala celkem 76 kanonů, které tvořily jádro její dělostřelecké výzbroje až do padesátých let. Posledním zákazníkem, který zakoupil kanony CD se stal Afganistán. Tato asijská země objednala v roce 1936 ve Škodovce 10 baterií kanonů CD a poslední ze 40 objednaných děl převzali afgánští důstojníci na jaře 1937. V Afganistánu tvořily kanony ze Škodovky základ výzbroje horského dělostřelectva, a v této zemi dokonce pravděpodobně sloužily po boku dalších děl škodovácké konstrukce, neboť sovětští okupanti používali horské kanony vz.38, což byla rovněž děla vyvinutá v Plzni. Celkem bylo vyrobeno téměř 280 kanonů typu CD a tato děla patřila k nejúspěšnějším konstrukcí horského materiálu v meziválečném období. Jejich dalšímu rozšíření bohužel zabránila válka. Domácí armáda sice o jejich zavedení neuvažovala, i když jejich výkony výrazně předčily zavedený horský kanon vz.15. Tato zbraň totiž ani zdaleka nebyla zastaralá, jak dosvědčuje její bojové nasazení v letech války a o jejím nahrazení novým typem se teprve uvažovalo.

Horský kanon C 5

   7,5 cm kanon C5

  Výkony horských děl CD a DC byly na světové úrovni, ale konstrukční kancelář horského dělostřeleckého materiálu dále pracovala na jejich zdokonalení. Bylo to prozíravé, protože většina armád disponovala zastaralými horskými děly a pod dojmem stále se zhoršující mezinárodní situace  je čekala modernizace tohoto materiálu. Stejný problém muselo řešit i naše horské dělostřelectvo, i když jeho význam ve druhé polovině třicátých let značně poklesl.  Za základ nové konstrukce horského děla byl opět vzat legendární  kanon vz.15. Nejdůležitějším úkolem, před nímž konstruktéři stáli, bylo prodloužení dostřelu. Protože již nebylo možné použít osvědčenou koncepci hlavně uložené v masivním vodícím plášti, musela být upravena lafeta a vyřešená nová delší hlaveň. Konstruktéři však byli limitováni její hmotností a délkou, protože tu nebylo možné rozložit a bylo nutné respektovat maximální zatížení soumara, na jehož hřbetě se v horském terénu přepravovala ve speciálním sedle. Přes tato limitující omezení se podařilo dosáhnou dostřelu přesahujícího 10 kilometrů. Výrazně byla upravena i lafeta, která dostala nový moderní tvar štítu umožňující zvětšit náměr až na 70 stupňů. Chobot lafety byl konstruován tak, aby mohl být zalomen a dělu umožňoval palbu i  z velkého převýšení. Přes všechny úpravy se však podařilo udržet hmotnost zbraně v přijatelných mezích při zachování pohyblivosti téměř shodné s dělem vz.15 a CD.  Práce na novém kanonu vyvrcholily v roce 1935, kdy byl v Plzni nastřelen jeho prototyp označený C5. Právě v té době  Škodovku navštívila delegace sovětských vojenských odborníků, kterým byl mimo jiných zbraní předveden i tento horský kanon. Ze všech předváděných zbraní Rusy nejvíce zaujalo právě toto dělo. Bylo to pochopitelné, protože v té době bylo sovětské horské dělostřelectvo vyzbrojeno zoufale zastaralým materiálem pocházejícím převážně ještě z carské éry. Sovětská delegace projevila o zbraň enormní zájem a požádala o možnost zúčastnit se zkoušek kanonu na střelnici v Hľbokém. Protože střelby i ostatní testy dopadly na výbornou, Sověti si vyžádali výrobu zkušebního prototypu zbraně v tradiční ruské ráži 7,62 mm. Škodovka upravené dělo předala zákazníkovi v létě 1936, kdy se zbraň podrobila přísným zkouškám na sovětských polygonech, kde byla srovnávána s domácím typem. Škodovácká konstrukce ruské dělo vysoko překonávala, a proto byl zkušební program ukončen doporučením k zakoupení licence k výrobě děla. Škodovka však neměla s poskytnutím licence dobré zkušenosti, protože Sovětské Rusko si nikdy s dodržováním licenčních podmínek nedělalo moc starostí a vzhledem k paranoidnímu utajování vojenské výroby ji nebylo možné účinně kontrolovat. Proto se poskytnutí licence bránila a nabídla Rusům dodávku 400 děl s příslušnou municí. Na tuto nabídku však nebyli ochotni reflektovat  Sověti. Teprve na nátlak MNO a s jeho zárukami se podařilo uzavřít smlouvu, na jejímž základě získali Rusové prototyp a výrobní dokumentaci spolu s právy na licenční výrobu. Na oplátku se SSSR zavázal předat výrobní dokumentaci  a licenční práva k výrobě nejmodernějšího ruského bombardéru SB -2. Na tom mělo velký zájem československé letectvo, kterému zoufale scházel tento typ letounu, a domácí průmysl nebyl schopen ho v dohledné době vyvinout.   To, že Sověti neváhali předat imperialistickému státu svůj nejmodernější letoun, svědčí o významu, který horskému kanonu C5 přikládali. Smlouva byla podepsána v březnu 1937 a prototyp, který si Sověti dále upravili podle svých zkušeností, se v průběhu roku 1938 podrobil v SSSR dalšímu kolu zkoušek, které opět potvrdily jeho vynikající vlastnosti. Na Základě doporučení zkušební komise byl kanon v květnu 1939 zaveden do výzbroje Rudé armády pod označením 7,62 cm horský kanon vz.38. Sériová výroba probíhala od roku 1940 a v několika sériích bylo vyrobeno asi 800 děl, které tvořily až do padesátých let jádro horského dělostřelectva. Desítky kanonů vz.38 se podílely na osvobozování Československa a v bojích na středním a západním Slovensku se velmi osvědčily. Jejich bojová kariéra v Rudé armádě skončila až v sedmdesátých letech, kdy se tato děla ještě úspěšně zapojila do bojů v Afganistánu.

 Horský kanon C6

7,5 cm horský kanon C6

Jak jsem se již zmínil Československá armáda disponovala úctyhodným počtem horských kanonů vz.15.  Tato děla stále patřila ke světové špičce, ale možnosti jejich efektivního použití vzhledem k očekávanému průběhu konfliktu neustále ubývalo. Nadbytečné horské kanony proto nahrazovaly část dělostřelecké výzbroje nově vzniklých pěších divizí, nebo posloužily k improvizovanému vyzbrojení pevnostních objektů. Neznamená to však, že československá armáda s horskými děly nadále nepočítala a úplně se tohoto typu dělostřeleckého materiálu zbavila. Na velká části Slovenska, které se vzhledem k maďarským agresivním plánům mohlo snadno stát potenciálním bojištěm, by se efektivní bojová činnost bez horských kanonů vést nedala. Firma Škoda proto dále pokračovala ve vývoji kanonu C5 v tradiční domácí ráži 7,5 cm, který byl určen v první řadě k potencionální náhradě kanonů vz.15, ale také pro očekávaný rozsáhlý export. Díky úpravě lafety se podařilo zvětšit rozsah náměru a kanon dostal  i novou delší hlaveň. Zkoušeny byly také způsoby dopravy a upravovalo se rozložení břemen na soumarech. Nový kanon obdržel firemní označení C6 a jeho prototyp byl v roce 1938 podroben rozsáhlým zkouškám. Vzhledem k mnichovským událostem se ale  bohužel zkušební program protáhl až do roku 1939. Československá armáda proto nemohla zařadit toto vynikající dělo do své výzbroje. S přezbrojením oddílů horského dělostřelectva se totiž  počítalo až po roce 1942, kdy mělo dojít k definitivnímu ukončení reorganizace naší armády. Že v Plzni vznikla zbraň světové úrovně věděli nejen Němci, ale také řada států, které již se Škodovkou obchodovali nebo chtěli modernizovat své horské dělostřelectvo. Předvedení děla si vyžádala například íránská nákupní komise a o kanony C6 se zajímali také Italové, kteří měli s horskými děly Škoda ty nejlepší zkušenosti. Německá armáda, která do své výzbroje zařadila velké množství ukořistěných kanonů vz.15 neprojevila naštěstí o kanony C6, označované s ohledem na zahraniční zájemce jako vz.39, zájem. Wehrmacht sice disponoval pouze horskými děly podstatně horších výkonů, ale tato kategorie dělostřelecké techniky stála až na okraji zájmu výzbrojního úřadu. V průběhu války, kdy se plně projevila potřeba modernizace horských baterií už nebylo možné z důvodu unifikace a vytížení dělovek zařadit do výzbroje další typ děla, a tak naštěstí kanony vz.39 Němci nevyužili. Bohužel se kanony C6 zúčastnily bojů na nesprávné straně fronty díky rumunské armádě. Tento vazal Německa totiž ve snaze získat moderní výzbroj patřil k největším zákazníkům Škodovky od počátku třicátých let, až do roku 1944. V roce 1939 si rumunská výzbrojní komise nechala předvést nový typ horského kanonu, a protože bylo jasné, že jde o špičkovou konstrukci, následovala rozsáhlá objednávka. Na jaře 1940 byl pro Rumunsko nastřelen první prototyp a v následujícím roce převzala rumunská armáda prvních dvacet kanonů. V roce 1942 byla pak objednávka splněna dodáním 76. kanonů vz.39 a tyto zbraně nadále  tvořily jádro  výzbroje rumunských horských jednotek. Je možné, že se i toto dělo zúčastnilo bojů v Československu, protože se rumunská armáda po přechodu na stranu spojenců aktivně zúčastnila našeho osvobození, a logicky použila  i své nejmodernější zbraně

Horské kanony řady C patřily k tomu nejlepšímu, co bylo v této kategorii vyráběno, což přesvědčivě dokladují jejich exportní úspěchy. Máme to štěstí, že ve sbírkách VHÚ můžeme obdivovat dokonale zachovaný kanon CD výrobního čísla 149, který byl v roce 1928 dodán do Jugoslávie. Několik kanonů C 5 je zachováno v ruských muzeích a jeden ve Finsku. Kanon C6 se ale bohužel pravděpodobně nikde nedochoval a jsme odkázáni pouze na firemní fotografie.

Prameny a literatura:

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo1918-1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Franz Kosar - Gebirgsartillerie

Pavel Šrámek – Československá armáda v roce 1938

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora