Proslulá horská houfnice vz.1619, která stála na počátku úspěšné řady horských houfnic  firmy Škoda.

Horské houfnice řady D

  Horský dělostřelecký materiál patřil již od počátků zbrojní výroby k chloubám firmy Škoda a v této kategorii dělostřelecké techniky také dosahovala největších úspěchů. Horské houfnice z Plzně patřily vždy k nejlepším konstrukcím světa a určovaly směr vývoje této zbrojní kategorie. Je tedy přirozené, že by nejvyspělejší z nich posloužily i k přezbrojení domácí armády. Vlivem tragického vývoje našich dějin k tomu bohužel  nemohlo dojít a tyto vyspělé zbraně bojovaly převážně na špatné straně fronty.

  Československá armáda byla v pohnutém roce 1938 vyzbrojena 44 moderními houfnicemi vz.16/19. Přesto, že se jednalo o konstrukci starou více než dvacet let, byla tato děla stále bez nadsázky nejlepšími horskými houfnicemi světa. Škodovka totiž již v letech velké válka přišla s koncepcí, která vycházela z bohatých zkušeností s tímto materiálem a prvních poznatků z frontového nasazení. Rakouská armáda již od počátku století požadovala, aby bylo možné polní děla rozložit pro transport v horách. Znamenalo to však řadu kompromisů, a proto přišli plzeňští konstruktéři s revoluční myšlenkou.  Do té doby horská děla vždy výrazně výkony zaostávala za polními děly. Bylo to dáno nutností dodržet přísné hmotnostní limity pro jednotlivé části děla přepravovaná v sedlech soumarů. Škodovka jako první na světě začala i proti původně odmítavému stanovisku vojenské správy prosazovat myšlenku, že horská děla musí být rovnocenná polním dělům stejné kategorie. Na základě nejmodernější lehké houfnice vz. 14  tak byla zkonstruována horská houfnice, označená jako vz.16, která způsobila opravdovou revoluci. Šlo o to, že z polního děla bylo přejato maximum konstrukčních celků, tak aby byl zachován výkon. Jednalo o celou hlaveň a podstatnou část horní lafety. Zbytek děla byl ale uzpůsoben  specifikům horské války. Jeho doprava byla totiž vyřešena pomocí horských kár o úzkém rozchodu, tažených dvěma koni v tandemu. Dělo se jednoduše skládalo pouze silami rozšířené obsluhy a mohlo se pohybovat i ve vysokých horách po úzkých pěšinách, které stačily pro pěchotu.    Když byla houfnice vz.16 modernizována stejným způsobem jako její sesterská konstrukce polní houfnice na vzor 16/19, neměla dlouho ve světě konkurenci.  Škodovka ale neusnula na vavřínech, a protože vývoj dělostřelecké techniky pokračoval rychlým tempem, začali pracovat konstruktéři z kanceláře horských děl na nových projektech horských houfnic. Ty měly oslovit především tradiční zahraniční zákazníky potřebující modernizovat  své horské baterie.

Horská houfnice DC

( SOA Plzeň, archiv Škoda, fond GŘ-TD)

  Horská houfnice DC

Toto zajímavé dělo bylo sesterskou konstrukcí kanonu CD, který jsme si podrobněji představili minule, a proto se mu budeme věnovat jen stručně. Houfnice v ráži 9 milimetrů byla sice výborným dělem, které patřilo ke světové špičce, ale nakonec se ukázalo, že kombinace kanonu a houfnice na jednotné lafetě nepřinesla očekávané výhody, a naopak se stala slepou uličkou ve vývoji dělostřeleckého materiálu. Jednotná lafeta u lehkých děl se totiž neosvědčila, a na plánovanou výměnu hlavní vlastně nikdy nedošlo.  Ráže 90 mm při hmotnosti střely 8,5 kg, navíc neznamenala proti kanonům podstatné zvýšení účinku střely a proto se tato zbraň vlastně neuplatnila. Škodovce se totiž podařilo prodat pouze jednu baterii těchto houfnic, když Kolumbie  jako přívažek k rozsáhlé objednávce kanonů CD objednala i čtyři houfnice DC. Údaje o zavedení 9 cm houfnic do výzbroje jugoslávské armády nejsou ověřeny a ve firemní dokumentaci o něm není doklad.

Horská houfnice D7

( SOA Plzeň, archiv Škoda, fond GŘ-TD)

Horská houfnice  D7

Po neúspěchu houfnic DC se firma pokusila o vývoj nového typu, který měl doplňovat  horské kanony CD a  překonat nedostatky  předchozího typu. Myšlenka jednotné lafety s kanonem byla sice opuštěna, ale konstruktéři zůstali věrni základnímu schématu horských děl Škoda, které bylo založeno na uložení hlavně v masivním vodícím plášti. Nová houfnice v exportní ráži 105 milimetrů obdržela prodlouženou hlaveň a nový typ lafety. Výkon zbraně se sice díky střele o hmotnosti 12 kilogramů podařilo zvýšit, ale dostřel děla zůstal stále za houfnicemi DC. Díky náměru zvětšenému na 70 stupňů stouply možnosti použití v horském terénu, ale polními houfnicemi stejné ráže se tato zbraň pouze přiblížila. Došlo k vyrobení dvou prototypů a děla byla podrobena důkladným zkouškám. Ani díky intenzivní propagační kampani se ale pro nové dělo nepodařilo najít kupce, a Škodovka se musela vrátil k původní koncepci horských houfnic vycházející z lehké polní houfnice. Mezitím došlo k uzavření velkého kontraktu s Tureckem, které mělo s horským materiálem vyráběným v Plzni ty nejlepší zkušenosti ještě z let první světové války. Turecká nákupní komise nejevila zájem o nové typy houfnic, ale požádala pouze o úpravu osvědčeného vzoru 16/19 na domácí  ráži 105 milimetrů. V letech 1932 až 1936 bylo pro Turecko nastřeleno 148 houfnic označených jako vzor M 30 T a horské dělostřelectvo této  země se rázem  posunulo mezi největší a nejmodernější na světě. Také spřátelená Jugoslávie dala přednost horským houfnicím vz.16/19 a v letech 1937 a 1938 Škodovka upravila kořistní rakouské horské houfnice vz.16 na československý standart 16/19. Jihoslované přejali celkem 93 děl, z nichž část byla zřejmě  i nově vyrobena.

Horská houfnice D 8

  Když se nepodařilo najít kupce pro houfnice DC a D7, musela se Škodovka zamyslet nad dalším vývojem horského dělostřeleckého materiálu. Domácí armáda i zahraniční zákazníci preferovali děla o vysokém výkonu a otázka jejich hmotnosti a způsobu přepravy hrála stále menší roli. Objevily se dokonce  i požadavky na motorizaci horských děl. To přinutilo plzeňské konstruktéry navrátit se k původní koncepci z válečných let. Nová horská houfnice měla vycházet z polního děla a zachovat si jeho výkon. Na konci třicátých let se tak zrodila zbraň označená ve firemní dokumentaci D 8. Za základ konstrukce byl vzat osvědčený typ 16/19, ale jeho ráže byla upravena s ohledem na zahraniční zákazníky na 105 milimetrů. Aby bylo možné dosáhnout dostřelu srovnatelného s polním materiálem, došlo ke snížení hmotnosti střely na 14,1 kilogramu. Nová houfnice dokázala ostřelovat cíle vzdálené bezmála 11 kilometrů, při účinku střely srovnatelném lehkými houfnicemi. Lafeta zůstala prakticky nezměněna, ale vznikl i  alternativní prototyp s rozevíratelnými rameny a osazený pneumatikami, který byl určen pro motorickou přepravu. Hippomobilní varianta byla nadále přepravována na horských kárách ve třech jednotkách.   To, že se v Plzni zrodilo nejmodernější horské dělo svá doby potvrdil záhy i zájem zahraničních zákazníků. Na podzim 1937 došlo k podepsání smlouvy s afgánskou nákupní komisí na dodávku 16  horských houfnic D 8, a stejného počtu houfnic polních. Zatímco lehké houfnice F8 se podařilo do Afganistánu odeslat, dodávka horského materiálu se protáhla do roku 1940 a z důvodu válečných událostí nebylo možné tento kontrakt dokončit. Vyrobené houfnice nakonec  převzaly horské jednotky SS.

Horská houfnice D 9

  Československá armáda byla v polovině třicátých let se svým horským dělostřelectvem spokojena. Houfnice vz.16/19 soustředěné u dvou  horských dělostřeleckých pluků na Slovensku patřily stále ke světové špičce a s jejich náhradou se počítalo až v polovině čtyřicátých let. Hlavním bojištěm v očekávaném konfliktu s Německem se měly stát české země a tam k efektivnímu nasazení horského dělostřeleckého materiálu nebylo mnoho možností. Škodovka přesto počítala s domácí armádou, protože jako monopolní dodavatel dělostřelecké techniky nechtěl přijít o lukrativní zakázku. Očekával  se také zájem spojenců, kteří používali kořistní i nově dodané houfnice v ráži 100 milimetrů. Ve druhé polovině třicátých let byla proto na základě typu D 8,  a nejmodernější polní houfnice F 2 vyvinuta nová zbraň označená ve firemní dokumentaci jako D 9. Ta byla bezesporu nejlepším horským dělem své doby a teprve ve druhé polovině války se objevila na bojištích děla, která jí mohla konkurovat.  Nová houfnice nadále využívala osvědčené koncepce houfnic 16/19. Pro dopravu se rozkládala na tři části, a sice na hlaveň a vrchní lafetu se štítem, které se převážely na horských kárách. Spodní lafeta se transportovala po zúžení rozchodu po vlastních kolech. Káry a lafetový povoz byly taženy dvojící koní v tandemu. Na krátké vzdálenosti bylo možné dělo přepravit dvěma koni i  složené. Součástí poločety, což bylo kompletní dělo s obsluhou byly i horské káry s municí a potřebami děla. Hmotnost houfnice v palebném postavení nepřekročila 1400 kilogramů a hmotnost jednotlivých částí děla včetně vozidla nepřekročila 800 kilogramů. Dvojice speciálně vycvičených koní neměla potíže tuto zátěž zvládnout i na strmých horských cestách a dělo bylo možné sestavit v palebném postavení jednoduše pouze silami základní obsluhy. Díky použití moderního typu granátu a snížení jeho hmotnosti na 15 kilogramů se podařilo dosáhnout dostřelu 11 kilometrů. Slabinou děla bylo použití chobotové lafety, která neumožňovala dostatečný rozsah odměru a omezovala stabilitu děla. I tento nedostatek  se firma snažila řešit a jeden z pokusných prototypů byl již vybaven i lafetou s rozevíracími rameny a opatřen kolky s pneumatikami. Je pravděpodobné, že tuto variantu by zvolila ve čtyřicátých letech i československá armáda.   Bohužel byl vývoj  houfnice D 9 ukončen až v době, kdy Československo přestalo existovat. Naštěstí o tuto vynikající zbraň neprojevili okupanti zájem. Nebylo to dáno tím, že by nebyli spokojeni s jejími výkony, ale protože s použitím horského dělostřelectva zpočátku ve svých útočných plánech  nepočítali, a ve druhé polovině války si již nemohli dovolit zahájit výrobu nestandartního typu. Přes maximálně omezené možnosti exportu se však zájemce o   tuto zbraň našel. Tradiční zákazník Škodovky, kterým bylo již od poloviny dvacátých let Rumunsko, si totiž vynutil na Němcích v roce 1939 dodávku horských děl. Na základě smlouvy podepsané v červnu 1939 Rumuni zakoupili 76 nejmodernějších kanonů C6 a 48 houfnic D9. Ty byly vyrobeny v letech 1940 až 1942 a v Rumunsku obdržely označení vz.39. Jejich kariéra byla velmi dlouhá a poslední zbraně tohoto typu vyřadila rumunská armáda až v šedesátých letech.

                          Houfnice D 10, zmařená naděje

Naše armáda se bohužel již nových horských houfnic nedočkala a nejmodernější zbraně tohoto typu sloužily převážně okupantům a jejich spojencům.  Výjimkou je použití několika houfnic 16/19 v průběhu SNP a sporné nasazení houfnic vz.39 rumunskou armádou po jejím přechodu do tábora spojenců.  Škodovka se věnovala vývoji horských houfnic i po osvobození. Podnětem k tomuto snažení byla naděje na očekávané přezbrojení domácí armády a zájem o  moderní horský materiál ze strany zatím spřátelené Jugoslávie. Na základě typu D 9 vznikla houfnice D10, v jejíž konstrukci byly zúročeny zkušenosti z celého předchozího vývoje a poznatky z válečného nasazení. Jednalo se opět o nejmodernější zbraň svého druhu, která by neměla ve světě konkurenci. Z důvodu očekávaného exportu i unifikace s trofejním materiálem hojně využívaným našim poválečným dělostřelectvem byla zvolena ráže 105 milimetrů. Dělo bylo opatřeno odpérovanou lafetou s diskovými koly osazenými pneumatikami. Lafeta s rozevíratelnými rameny, doplněná moderním typem štítu, umožňovala mimořádný rozsah náměru i odměru. Zkrácená hlaveň doplněná o úsťovou brzdu zase přispívala k stabilitě děla. Hmotnost houfnice v palebném postavení nepřekročila únosných 1800 kilogramů a plzeňští konstruktéři vyřešili její přepravu mimo motorické trakce i trakcí Hippomobilní. Dělo bylo možné dokonce rozložit na osm jednotek,  přepravitelných v soumarských sedlech. Bohužel do osudů tohoto děla neblaze zasáhl běh dějinných událostí. Po komunistickém puči v únoru 1948 a roztržce s Jugoslávií ztratila Škodovka jediného potenciálního zahraničního zákazníka. Dělo ještě prošlo úspěšně zkouškami a pozitivně ho hodnotili i sovětští poradci. Došlo dokonce k přípravě sériové výroby, ale v roce 1950 byla houfnice D10 rozhodnutím ministra obrany vyřazena z výběru zbraní určených pro modernizaci naší armády a projekt byl zrušen. Československé dělostřelectvo už do své výzbroje nikdy nezařadilo horská děla a tím u nás skončila i historie vývoje tohoto pozoruhodného druhu zbrojní techniky.

Máme to štěstí, že ve sbírkách VTM v Lešanech můžeme obdivovat proslavenou horskou houfnici vz16/19 továrního čísla 12953, zařazenou u horského dělostřelectva pod číslem 16, ale dokonce i prototyp 105 mm houfnice D10, továrního čísla 50299.

Prameny a literatura:

Jiří Fiedler, Václav Sluka – Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920-1938

Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě

Jiří Janoušek – Československé dělostřelectvo1918-1939

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Franz Kosar - Gebirgsartillerie

Pavel Šrámek – Československá armáda v roce 1938

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ-TD

Archiv autora