Jdi na obsah Jdi na menu
 


15 cm kanon NO a 22 cm moždíř ON

10. 10. 2018

01.jpg

02.jpg

15 cm kanon NO a 22 cm moždíř ON

K nejvýznamnějším exportním úspěchům firmy Škoda v meziválečném období patří dodávka 15 cm kanonů a 22 cm moždířů do Jugoslávie a Polska. Tato pozoruhodná děla řadící se k absolutní  světové špičce budila zaslouženou pozornost odborníků a nebylo náhodou, že jejich modernizované varianty měly tvořit od čtyřicátých let jádro našeho těžkého dělostřelectva. 

 

 Firma škoda vyvinula a vyráběla v letech Velké války pestrou paletu těžkých děl v ráži od 15 cm až po obří 42 cm  houfnice. Důležitou součástí tohoto výrobního sortimentu byly vynikající 15 cm ,,autokanony“ vz.15/16, které patřily k nejlepším dělům své kategorie. V posledním roce války vznikl podle požadavků armády i 21 cm moždíř vz.18, který měl  překlenout citelnou mezeru mezi 380 kilogramů vážícím granátem 30,5 cm moždíře a střelou hrubé polní houfnice o hmotnosti 42 kilogramů. Moždíře byly dokončeny až po ukončení bojů a na frontu se již nedostaly. Obě tato děla byla určena pro mototrakci, a právě jejich vysoká pohyblivost je předurčovala k nasazení v pohyblivých fázích bojů. Nebylo náhodou, že kanony i moždíře zařadila do své výzbroje i československá armáda.  V poválečném období byly zbrojní trhy přesyceny nadbytečným nebo nuceně odprodávaným těžkým dělostřeleckým materiálem a zdálo se, že tato kategorie zbrojní produkce nenajde v budoucnu uplatnění. Přestože  potřeby domácí armády byly na dlouhou dobu uspokojeny a vyhlídky na lukrativní zahraniční zájemce byly zatím v nedohlednu, zahájilo konstrukční oddělení těžkých děl plzeňské Škodovky již na počátku dvacátých let práce na novém těžkém dělostřeleckém materiálu. Konstruktéři vycházeli z válečných zkušeností a znovu použili koncepci, která byla poprvé ověřena u 38 cm houfnice a 24 kanonu, které měly stejné ložiště a lafetu.   Myšlenka dvojúčelového děla, u něhož  je možné pouhou výměnou kolébky a hlavně  získat univerzální zbraň, pro plnění všech úkolů dané dělostřelecké kategorie byla velmi lákavá. Navíc se měly díky shodnosti většiny konstrukčních celků zjednodušit vývoj, výroba a výcvik.  Tuto filozofii tvrdošíjně Škodovka hájila až do poloviny třicátých let a použila ji u všech druhů děl, které vyráběla, i když se ukázalo, že se jedná o svého druhu slepou uličku vývoje dělostřelecké techniky.

Vývoj a zkoušky nových děl

 Za základ nové konstrukce byly po balistické stránce použity osvědčené 15 cm kanony vz.15/16 a 21 cm moždíře vz.18. U moždířů ale došlo z důvodu zvýšení účinku střely ke zvětšení  ráže na 22 milimetrů. Děla měla používat stejné ložiště  a jednotnou lafetu. Pouze kolébka musela být upravena pro rozdílné hlavně. Jejich vozidla měla být určena pouze pro mototrakci a musela odpovídat nejnovějším trendům, včetně oráfování vzduchokomorovými obručemi a dokonalého pérovaní. Přepravní podvozky měly být jednotné pro obě děla  a nelišila se ani u hlavňových vozů. K jejich složení a umístění do palebného postavení měly sloužit pouze zvedáky a celý proces měl být uskutečnitelný silami základní obsluhy. Jednotlivé celky děl byly koncipovány tak, aby spolu s vozidly nepřekročily hmotnostní limity obvyklých silničních mostů. Proto se děla přepravovala ve třech jednotkách. Jednalo se o hlavňový, lafetový a ložišťový vůz. K jejich tažení měly sloužit kolové dělostřelecké tahače nebo těžké nákladní automobily. Důležité bylo i zmenšení rozměrů ložiště při zachování plného kruhového odměru. U nových děl proto stačilo na výkop ložišťové jámy  pouze šest mužů, kteří měli ve středně obtížné půdě stihnout za pouhou jednu hodinu. Sestavení děla pak mělo trvat třicet minut. Nejprve se ložiště zvedlo z podvozku, který po nájezdních trámech odjel, a hevery se spustilo do jámy. Na ložiště  najel lafetový vůz a po zdvižení lafety se odpojily jeho podvozky. Poté se lafeta se usadila na točnici ložiště. Nakonec došlo k přistavení hlavňového vozu a pomocí kladek se přetáhla hlaveň do lafety a upevnila. Tím bylo  dělo připraveno k palbě. 15 cm kanon byl konstruován pro daleké palby a s novým typem granátu o hmotnosti 50 kilogramů měl jeho dostřel překročit 23 kilometrů. Moždíř měl dostřelit na vzdálenost 14 kilometrů granátem o hmotnosti 128 kilogramů. Pro kanon byly připraveny tři typy granátů. Jednalo se o  polopanceřový, panceřový a nárazový granát, zatímco pro moždíř postačovala nárazová a polopanceřová střela.   Zdaleka to nebylo jednoduché  výchozí zadání , ale plzeňští konstruktéři odvedli tradičně vynikající práci a ve Škodovce se zrodila děla, která neměla ve světě konkurenci. Prototyp kanonu s interním označením NO byl nastřelen v roce 1929 a v roce následujícím ho doplnil i prototyp moždíře ON.  Děla prošla náročným zkušebním programem a vrcholícím střeleckými zkouškami na nové dálkové střelnici na Slovensku. Obě konstrukce splnily očekávání, ale  protože jejich  vývoj nebyl jednoduchou a  levnou záležitostí, jeho závěrečná fáze  mohla proběhnout až po získání solidního zákazníka, kterým se stala spřátelená Jugoslávie.

03.jpg

Výroba děl a jejich bojové použití

  Od roku 1927 probíhala ve Škodovce řada složitých jednání s Jugoslávskou nákupní komisí, která vyústila ve fantastický kontrakt. Ten přes problémy s financováním přinesl firmě velký zisk a práci na tři roky. To  bylo v době vrcholící hospodářské krize velmi cenné. Na základě smlouvy z prosince 1928 měla jugoslávská armáda získat mimo jiné dělostřelecké techniky i  20 těžkých kanonů a 10 moždířů, které byly do výzbroje zavedeny jako vzor 28. Tento materiál tvořil potom až do osudného roku  1941 největší chloubu dělostřelectva tohoto balkánského království. O co více byla děla vz.28 vystavována na pravidelných přehlídkách, o to méně se nakonec uplatnila v boji. Jugoslávská armáda rozložená národnostními spory podlehla německé a italské agresi během několika dní a prudký spád událostí nedovolil úspěšné použití těžkých kanonů ani  moždířů. Většinu zbraní ukořistili Němci a o jejich dalších osudech nám scházejí relevantní informace.  Je ale nepochybné, že je přijali do výzbroje, protože kanony obdržely německé označení 15 cm Kanone 403(j) a moždíře 22 cm Mörser 538(j). Druhým významným uživatelem těžkých děl ze Škodovky se stalo Polsko. Polská komise se zúčastnila zkoušek 22 cm moždířů ON v roce 1929 a projevila o ně velký zájem. O dodávce tohoto materiálu se vedla řada složitých jednání, protože Poláci požadovali řadu úprav konstrukce. Nejvýznamnější z nich bylo nahrazení klínového závěru šroubovým, což byl velmi citelný zásah do konstrukce děla. Polská nákupní komise nakonec na základě dohody z července 1933 objednala 27 moždířů a příslušné střelivo. Celý kontrakt byl značně komplikovaný a Škodovka nakonec přistoupila na jeho úhradu polským uhlím.  V roce 1933 obdržela polská armáda první prototyp moždíře pro zkoušky a zahájení výcviku. Poláci měli ke zbrani řadu připomínek, které ovšem  nebyly zásadního významu a zcela jistě to neznamenalo, že s moždířem jsou nespokojeni. Podle polských požadavků byla konstrukce upravena a v letech 1935 až 1937 předala Škodovka Polsku zbylých 26 moždířů.V polské  armádě obdržely moždíře ON označení vz.32 a staly se výzbrojí pluku těžkého dělostřelectva.  K tažení vozidel se nejprve používaly těžké  nákladní automobily, které později nahradily mnohem vhodnější pásové tahače C7P.  V září 1939 pluk mobilizoval z důvodu nedostatku vycvičených obsluh malé zásoby munice pouze dva oddíly. 11 moždířů se zúčastnilo bitvy u Tomaszova Lubenského. Tam sice dosáhly relativního  úspěchu, ale průběh boje se jim již zvrátit nepodařilo a po vystřílení munice je zničily vlastní obsluhy. Dvě nepoškozená děla také ukořistili Rusové a jejich další osud není známý.

  04.jpg

  Ve službách nepřítele

Němci v Polsku ukořistili 12 nepoškozených moždířů včetně vozidel. Moždíře obdržely označení 22 cm Mörser  538 (p). Po porážce a obsazení Norska použili pak tato děla u pobřežních baterií. V letech 1941 až 42 byly do palebných postavení umístěny čtyři baterie o čtyřech moždířích. Heeresküstenbatterie bránily městečka Kroken, Hetlefloten,Klinga a Reitan.  Děla z pochopitelných důvodů nebyla bojově použita a po válce zůstala většinou opuštěna ve svých palebných postaveních. Je zajímavé, že polští nadšenci získali  nedávno v Norsku jedno z vozidel pro přepravu moždíře, které přečkalo v pozoruhodně dobrém stavu sedmdesát let na dně moře.Ve Škodovce se práce na novém těžkém materiálu nezastavily a  po ukončení výroby polských moždířů  se  záhy objevil další zájemce o tato děla. Iránská armáda na základě smlouvy z roku 1937 objednala šest kanonů NO.  Jednalo se již o modernizovaná děla, jejichž podvozky byly vybaveny pneumatikami. Šáhova armáda tak získala jedno z nejmodernějších děl své doby a hodlala je použít k pohyblivé obraně přístavů. Výroba děl se protáhla až do roku 1940 a celý kontrakt museli schvalovat Němci. K jejich výrobě dali rádi  souhlas, aby získali cenné devizy, ale z důvodu unifikace a vytížení Škodovky o další výrobě pro Wehrmacht neuvažovali. Vyráběla se proto pouze munice pro kanony i moždíře.

Naděje pro naši armádu

 Nakonec se musíme zmínit o úloze, která měla připadnout kanonům NO a moždířům ON v československé armádě. Ve druhé polovině třicátých let již bylo jasné, že naše těžké dělostřelectvo je zbytečně mohutné, vzhledem k očekávaným úkolům a disponuje zastarávajícím materiálem. Nejprve došlo k redukci dělostřeleckých jednotek. Všechny moždíře byly soustředěny u pluku 305 v Táboře zatímco těžké  kanony u pluku 301 v Rakovníku. Výhledově se počítalo s vyřazením a prodejem všech těžkých děl, která mělo nahradit 28 nových moderních zbraní. Pravděpodobně to mohlo být 12 kanonů NO a 16 moždířů ON, které by byly soustředěny v jediném těžkém pluku. Mělo se jednat o modernizovaný materiál v provedení, jaké zakoupil Írán. Podvozky vozidel by tedy měly pneumatiky a k jejich tažení se mohly  používat i rychlé nákladní automobily. Československo by tak získalo moderní děla, která patřila k nejlepším konstrukcím na světě a mohla by se úspěšně uplatnit v pohyblivé válce. Na nákup tohoto materiálu byla vyčleněna částka 138 milionů korun, ale v období vrcholného ohrožení republiky musely být tyto plány odsunuty do pozadí. V září 1938 tak na obranu Československa sice mohl být použit mohutný arzenál těžkých děl, ale jejich úspěšnost v manévrovém boji byla nevelká a moderní materiál citelně scházel. Po Mnichovu následovala drastická redukce armády a s těžkým dělostřelectvem se přestalo úplně počítat. Po osvobození se Škodovka ještě pokoušela nabízet 15 cm kanony zahraničním zájemcům, ale žádný kontrakt již uzavřen nebyl a o děla neprojevila zájem ani domácí armáda.

Prameny a literatrura:

Vladimír Francev – Československé zbraně ve světě

Vladimír Francev – Vladimír Kubka – Děla a pevnosti 1867 až 1918

Franz Kosar – Artillerie im 20 Jahrhundert

Fritz Hahn – Waffen und Geheimwafen

Jiří Janoušek – Československé dělostře

Vladimír Karlický – Československé dělostřelecké zbraně 1918 -1939

SOA Plzeň, Archiv Škoda, fond GŘ- TD

VÚA  Praha, fond  MNO, DZO

www válka cz.

Archiv autora

 

Tabulka základních technických údajů

 

15 cm kanon

NO

22 cm  moždíř

ON

Ráže děla

mm

150

220

Hmotnost děla

kg

15 800

14 700

Hmotnost hlavně se závěrem

kg

5100

5590

Hmotnost hlavňového vozu

kg

8200

7300

Hmotnost lafetového vozu

kg

7500

7100

Hmotnost ložišťového vozu

kg

8300

8300

Délka hlavně

mm

7350

4180

Délka hlavně

ráží

49

20

Náměr

stupňů

+6 až + 45

+15 až +70

Odměr

stupňů

360

360

Hmotnost střely

kg

50

128

Úsťová rychlost

m/sec

780

500

Úsťová energie

mt

1714

1631

Maximální dostřel

m

23 800

14 300

Obsluha

mužů

17

17