Jdi na obsah Jdi na menu
 


10 cm horská houfnice vz.16 a vz.16/19

29. 1. 2011
 
 

10-cm-hh-vz.jpg

 
10 cm houfnice vz.16 a 16/19
 
10 cm houfnice vz.16 a 16/19 patřila k nejlepším horským dělům, která byla ve světě vyráběna. Její konstrukce výrazně ovlivnila vývoj této zbrojní kategorie a stala se základem úspěšné vývojové řady horských houfnic firmy Škoda.

Předchůdci úspěšné konstrukce

Historie 10 cm houfnice vz.16 a její modernizované varianty vz.16/19 se začíná psát v prvním desetiletí minulého století. Škodovy závody v Plzni získaly první zkušenosti s horskými houfnicemi při výrobě lafet pro houfnice vz.99, jež byly v Plzni i kompletovány a nastřelovány. Protože bylo jasné, že tato zbraň postrádající brzdovratné zařízení, lafetový štít a další moderní prvky, nemůže vojáky nadlouho uspokojit, zahájili plzeňští konstruktéři práci na vývoji nového typu horské houfnice. Podařilo se jim díky použití všech novinek, které se objevily v bouřlivě se vyvíjející dělostřelecké technice stvořit houfnici, která prakticky neměla ve své třídě konkurenci. Ihned také vzbudila zaslouženou pozornost vojenských orgánů a po krátkých zkouškách byla jako 10 cm horská houfnice vz. 08 v počtu 38 kusů zavedena do výzbroje horských dělostřeleckých pluků rakousko – uherské armády. Tato konstrukce se stala výchozím bodem úspěšné řady horských a polních houfnic, kterými se později Škodovka proslavila. Houfnice vz.08 byla samozřejmě ještě vybavena hlavní z ocelového bronzu, dodávanou vídeňským Arzenálem, což si prosadila vojenská zpráva. Jinak se však jednalo o velmi moderní konstrukci. Houfnice již měla kapalinovou brzdu, zpruhový vratník a ocelovou chobotovou lafetu se štítem, děleným na dvě části. Dostřel byl šrapnelem 5400 metrů a granátem až 6000 metrů. Náměr byl v rozmezí + 43 a –8 stupňů a odměr  3 stupně. Váha houfnice byla 1230 kg. Hlaveň se štítem a kolébka byla přepravována na horských kárách, lafeta na vlastní nápravě. Každá jednotka byla tažena dvěma koni zapřaženými za sebou. Vojáci byli s výkony této houfnice velmi spokojeni a když Škodovka nabídla její vylepšený model, byl okamžitě přijat do výzbroje jako vzor 10 a v počtu 78 kusů se stal základním typem houfnice rakousko - uherského horského dělostřelectva. Že se jedná o výbornou konstrukci se projevilo i exportním úspěchem, neboť se Škodovce podařilo prodat několik houfnic do Turecka. Zde si tato děla získala značnou popularitu, která se stala základem dalších velkých objednávek horského dělostřeleckého materiálu.

Historie vzniku zbraně

Po vypuknutí války v roce 1914 se horské houfnice obou vzorů od prvních dnů zúčastnily bojů, především na srbské frontě. Svými vlastnostmi se vyrovnaly výkonům polních houfnic a v horském terénu nejen podporovaly vlastní jednotky, ale především mohly díky svému dostřelu a účinku střely v cíli vést účinnou palbu proti bateriím. Následovala proto další objednávka těchto děl a ještě v roce 1915 bylo dodáno 55 horských houfnic vz 10. Horské houfnice tohoto vzoru právem získaly respekt protivníků, ale ve druhém válečném roce bylo jasné, že jejich výkony přestávají stačit. Požadováno bylo především zvýšení dostřelu, zvětšení rozsahu náměru, odměru a použití účinnější munice. Nejprve byla pro horský transport uzpůsobena právě zaváděná lehká polní houfnice vz. 14. Dělo bylo upraveno pro snadnější rozložení na čtyři části, které byly přepravovány na horských kárách tažených dvojicí koní v tandemu. Tato úprava sice umožnila transport houfnice do postavení, kam by se tažena šestispřežím nedostala, ale pro horský boj to bylo pouze improvizované řešení. Houfnice byla sice vybavena koly o menším průměru, ale lafeta nebyla upravena pro použití v horách a lafetový štít se sedátky a štítovou přilbou byl velmi těžký. Také sestavení houfnice v palebném postavení bylo poměrně obtížné. Proto bylo rozhodnuto zkonstruovat novou horskou houfnici s použitím osvědčených celků houfnice vz.14. Vznikla tak pozoruhodná zbraň, která se stala pravděpodobně nejlepší horskou houfnicí obou světových válek. Konstrukční práce byly ukončeny v polovině roku 1915 a ihned byla zahájena sériová výroba. První kusy houfnic se k útvarům dostaly ještě v roce 1915, ale hromadné zavádění do výzbroje bylo zahájeno až v roce 1916 a nová zbraň byla označena jako 10 cm Gebirgs haubitze mod.16 Hlaveň se závěrem byla kompletně převzata z houfnice vzor 14. U prvních vyrobených kusů byly možná ještě použity hlavě z ocelového bronzu, ale nejpozději od začátku roku 1916, už byly používány pouze hlavně ocelové. Kolébka musila být prodloužena, vyvažovače bylo nutné zesílit a větších úprav se dočkala vrchní lafeta. Úplně nově byl vyřešen lafetový štít, který se skládá ze dvou částí, spojovaných závorou a vybavených štítovými opěrami Rozsáhlými úpravami prošla také spodní lafeta, především byl zmenšen rozchod kol na 950 mm, což umožnilo houfnice přepravovat po úzkých horských pěšinách. Kola byla použita dřevěná okovaná vzor 11 o průměru 90 centimetrů. Náměr byl v rozsahu – 8 až +70 ° a odměr 6 ° na obě strany. Dostřel byl s novou municí vzor 15 stejný jako u houfnice vz.14, tedy 8000 metrů. Přeprava byla vyřešena ve třech jednotkách. Hlaveň a kolébka s lafetovým štítem byly převáženy na nově konstruovaných kárách vz.16. Vrchní a spodní lafeta se převážela na vlastní nápravě a kolech lafety. Předem bylo ale nutné nápravu a kola zároveň s brzdou upevnit do pochodových ložisek a na čep chobotu spodní lafety nasadit vidlicovou oj. Do jednotek byli zapřaženi dva tažní koně za sebou. Vlastní obsluhu tvořilo šest dělostřelců, ale celkem transport, sestavení a zásobování střelivem zajišťovalo jedenatřicet mužů. Střelivo bylo dopravováno na horských kárách, soumary a nebo na dělostřeleckých vozech. Rakousko – uherské horské dělostřelectvo, které bylo nejpočetnějším na světě v houfnici vz.16 získalo zbraň, která neměla konkurenci a stala se obávaným protivníkem nepřátelského dělostřelectva. Vysokého uznání se jí dostalo především na Italské frontě, kde boje probíhaly v tom nejobtížnějším horském terénu. V době války Škodovka vyrobila celkem 546 hlavní a 541 lafet. Houfnice vz 16 byly v rakouské armádě zařazeny u horských dělostřeleckých pluků, které měly v sestavě dvě baterie horských houfnic Po ukončení světové války zavedly do své výzbroje tato děla, jak všechny nástupnické státy habsburské monarchie, tak i vítězné státy, především Itálie.

  

 10 cm horské houfnice v Čs. armádě

Nejprve budeme sledovat osudy této zbraně v zemi, kde její konstrukce vznikla a kde byla vyráběna. Již první boje vznikající československé armády při obsazování Slovenska ukázaly, že horské houfnice by měly být důležitým prvkem výzbroje nově organizovaných útvarů horského dělostřelectva. Po reorganizaci měla československá armáda tři horské dělostřelecké pluky vyzbrojené horskými houfnicemi vz. 16. Pluky 201 a 202 byly součástí horských brigád a horské houfnice v počtu 12 kusů tvořily výzbroj jejich II. oddílu. Horský dělostřelecký pluk 205 byl začleněn do 25. polní dělostřelecké brigády a houfnice byly výzbrojí jeho II. a III. oddílu až do jeho zrušení v roce 1924. Československá armáda vykazovala ve svém stavu roku 1920 celkem 66 horských houfnic vz.16. Část z nich pocházela z válečné výroby od náhradních těles dělostřeleckých útvarů rakouské armády a několik jich konec války zastihl na opravách v Plzni. Nejméně dvacet kusů houfnic bylo nově vyrobeno a armáda je převzala v roce 1919. Když proběhla modernizace polních houfnic vz. 14 na vzor 14/19 bylo nasnadě, že stejnou modernizaci by bylo možné provést i na houfnici vz.16. Lákavé bylo především podstatné zvýšení dostřelu při poměrně malém zvýšení váhy. Zde bych si dovolil malou odbočku. Konstrukce horských děl byla vždy kompromisem mezi požadavky dělostřelců na co největší dostřel spolu s účinkem střely v cíli a možnostmi soumarů a koňských spřežení. Maximální hmotnost nákladu, který mohl nést soumar byl kolem 150 kg a kůň v tahu mohl přepravovat náklad nepřesahující o mnoho 400 kg. To velmi komplikovalo práci  konstruktérů a velice striktně omezovalo váhu jednotlivých celků, na něž děla musila rozkládat. Dalším omezením byl požadavek na přepravu po cestě do 1,25 m šířky a výšky břemene na soumarech nejvíce 2,5 m. K tomu bylo nutné brát ohledy na maximální délku pochodového proudu poločety, přepravující jedno dělo omezující počet mužů a koní. Velmi limitující byla i nutnost v palebném postavení dělo složit bez použítí kladkostrojů a jeřábů, pouze lidskými silami. Například váha hlavně houfnice vz. 16/19 byla bez závěru 400 kg a sestavení houfnice si vyžadovalo dokonalý výcvik obsluhy a její značnou fyzickou zdatnost. Vraťme se ale k modernizaci houfnice na vzor 16/19. Hlaveň byla použita z houfnice vz 14/19, ale musila být upravena kolébka a vyvažovače. Prodloužením hlavně na 24 ráží se s novou municí vz. 21 prodloužil dostřel na 9 800 metrů.

 

houfnice-vz.jpg

Zvýšení váhy o 115 kg bylo ještě akceptovatelné a bylo plně vyváženo dostřelem, který tehdy nedosahovalo snad žádné horské dělo. Konstrukční práce byly ukončeny v polovině dvacátých let a v roce 1928 bylo dělo oficiálně zavedena jako horská houfnice vz. 16/19. Upraveno bylo pravděpodobně pouze 44 kusů, což odráželo změnu pohledu na důležitost a početnost horských jednotek. Pro přejímání houfnic vz.16/19 byl vydán zvláštní předpis D-XV –1, podle něhož důstojníci zbrojního úřadu při plzeňské Škodovce přejímali dohotovená děla káry a výstroj. U všech součástí děla byly přesně stanoveny přípustné tolerance, jejichž dodržení bylo přísně kontrolováno. Hlavně byly nastřelovány náhradními střelami pěti ranami a lafeta fiktivními střelami stejným počtem ran. Firma za zbraně ručila po dobu jednoho provozního roku, který vojenská správa určila v období jedno až pětiletém, přičemž provozním rokem se rozumělo skutečné používaní děla útvarem během jednoho kalendářního roku. Je zajímavé, že jízdní zkoušky houfnic a příslušných dopravních jednotek byly prováděny nejen potahem, ale i tažením automobilem. Dohotovené houfnice byly předány k dělostřeleckým plukům 201 a 202, které byly od počátku dislokovány na Slovensku. Po reorganizaci v roce 1935 byly houfnicemi vyzbrojen jejich III. oddíl, který byl složen pouze ze dvou baterií. Na konci třicátých let bylo jasné, že potencionálním válčištěm budou především Čechy, kde podmínky pro použití horského dělostřelectva budou omezené. To se odrazilo i v nové organizaci dělostřelectva. S platností od 15. ledna 1938 byly horské houfnice výzbrojí tří baterií druhého a třetího oddílu dělostřeleckého pluku 201. I tento pluk byl použit jako lehký dělostřelecký pluk v sestavě 16. pěší divize a jeho vyzbrojení horským materiálem bylo jen vynuceno okolnostmi. Přesto, že by byly houfnice handicapovány způsobem přepravy je nepochybné, že v rukou odhodlaných a zkušených dělostřelců, by splnily svoje úkoly při obraně republiky. Bohužel jim toho nebylo dopřáno a po Mnichovu je čekal smutný návrat do posádek. Mobilizací a krátkým obdobím druhé republiky končí služba houfnice vzor 16/19 v československé armádě. Po skončení války sice byla tato děla nakrátko zavedena do výzbroje, jednalo se však pouze o několik kusů a bližší údaje o jejich poválečné službě nám scházejí.   

Největší  zahraniční uživatelé houfnic

Nyní se budeme věnovat službě a osudům houfnic vz. 16 a 16/19 v ostatních armádách a zcela logicky musíme začít slovenskou armádou, neboť s výjimkou šesti kusů byly všechny houfnice vz.16/19 dislokovány na Slovensku. Zde se horské houfnice v počtu 26 kusů staly výzbrojí dělostřeleckého pluku 1 a 2. Celkem však slovenská armáda vlastnila 38 kusů. Po reorganizaci v roce 1944 bylo po devíti dělech vz. 16/19 výzbrojí jednoho oddílu dělostřeleckých pluků 1 a 2. Tyto zbraně při odzbrojení Východoslovenské armády padly do rukou Němcům. Čestnou výjimkou je známý příběh 9. horské baterie, jejíž dělostřelci odmítli kapitulovat a v prostoru Zubná až do vypotřebování munice, ohrožovali důležité spojení mezi Maďarskem a Polskem. Potom děla zaminovali, zakopali závěry a přešli k partyzánům. Několik houfnic 16/19, které zůstaly ve skladech na povstaleckém území bylo použito v bojích s postupující německou armádou a údajně se velmi osvědčily, přesto že se nedostávalo vycvičených obsluh. Patrně největším uživatelem horských houfnic vz.16 byla Itálie. Italové měli v průběhu světové války dostatek příležitostí seznámit se s výbornými vlastnostmi těchto houfnic, a protože jim zbraň podobného výkonu zcela scházela, zařadili všechny ukořistěné houfnice do výzbroje svého horského dělostřelectva. Houfnice byla označena jako Obice da 100/17 modello 16. S jejich výkonem byli Italové spokojeni, ale ve druhé polovině třicátých let upravili část houfnic pro motorickou přepravu. Rekonstrukce spočívala především v nahrazení původních dřevěných kol železnými ráfky s pneumatikami a úpravě nápravy. V době vypuknutí druhé světové války mělo italské horské dělostřelectvo ve výzbroji 181 houfnic vz.16. Bojovým křestem houfnic „ modello “ 16 v italských barvách, bylo jejich nasazení při přepadení Etiopie v roce 1935. Nejrozsáhlejšího bojového použití se dočkaly až v roce 1941, při jinak neslavném italském tažení do Řecka. Na straně Italů zde bojovalo 108 houfnic vz.16 a v obtížném horském terénu řeckých a albánských hor se plně projevily jejich vynikající vlastnosti. Na tomto válčišti bojovaly tyto houfnice na obou stranách fronty, neboť také Řekové vlastnili několik houfnic vz 16. Italové také získali část houfnic vz 16/19, ukořistěných po porážce Jugoslávie, které označili jako obice da 100/22 mod. 16/19 . Podobně jako houfnice vz 14 zůstaly i houfnice vz. 16 a 16/ 19 po válce ve výzbroji Italského dělostřelectva. Dokonce se dočkaly nové modernizace, neboť na některých fotografiích mají houfnice kola s pneumatikami a výrazně je upravena i lafeta. Po kapitulaci Itálie v roce 1943 se řada houfnic stala kořistí Wehrmachtu, který jich použil v bojích proti spojencům. Tím se dostáváme k službě hoských houfnic vz 16 v německé armádě. Zkušenosti s tímto typem děla získali němečtí dělostřelci již v době první světové války, kdy byla císařské armádě dodána jedna pokusná baterie. Prvními houfnicemi, které Wehrmacht zařadil do své výzbroje, se staly zbraně získané po obsazení Rakouska Byly označeny jako 10 cm GebH 16 ( ö ). Bývalé československé houfnice vz 16/19 byly označeny jako 10 cm GebH 16 ( t ) a původně italské 100/17 mod.16 nesly označení 10 cm GebH 316. Celkově německé jednotky disponovaly v roce 1944 jistě více než stovkou těchto děl. Byly zařazeny především v rámci dělostřeleckých oddílů horských jednotek SS.

 

Ostatní státy  

K velkým uživatelům houfnic vz 16 patřila Jugoslávie, která získala tato děla jako kořist po skončení první světové války. V roce 1936 si v Plzni nechávají upravit 92 kusů houfnic vz. 16 na vzor 16/19 stejným způsobem, jakým byly upraveny houfnice československé. Po porážce v roce 1941 se jugoslávské houfnice stávají kořistí němců, kteří část z nich předali Itálii. Druhým malodohodým státem vyzbrojeným houfnicemi vz. 16 bylo Rumunsko. V rámci tří horských brigád zde byly zařazeny horské houfnicové oddíly. Každý z nich byl vyzbrojen 12 houfnicemi vzor 16. Dalším státem jehož armáda měla ve výzbroji svého horského dělostřelectva houfnice vzor 16 bylo Polsko.    Polská objednávka byla vůbec první exportní zakázkou, kterou Škodovka po ukončení první světové války vyřídila. V roce 1919 Polsko objednalo 32 houfnic vz.16 a 16000 dělostřeleckých ran. Z evropských uživatelů horských houfnic musíme ještě zmínit Rakousko, Maďarsko a Řecko. Jediným mimoevropským zato však velmi významným uživatelem houfnic vz. 16 bylo Turecko. Škodovka se stala tradičním dodavatelem horských děl tureckého dělostřelectva a horské houfnice této firmy si zde získaly skvělou pověst už svým vzorem 10. Nepřekvapí proto, že prvním zájemcem o nový vzor 16 se stalo Turecko, které ještě v roce 1915 objednalo 48 kusů a 72 000 ran. Houfnice byly dodány v listopadu téhož roku, tedy dříve než obdržela první kusy domácí armáda a spolehlivě prý sloužily až do padesátých let. Tím můžeme ukončit stručný výčet uživatelů. Přestože celkový počet vyrobených houfnic vz 16 a 16/19 patrně nepřesáhl 700 kusů, můžeme říci, že se jedná o nejúspěšnější horskou houfnici první světové války a meziválečného období. Její konstrukce nadlouho ovlivnila vývoj horského dělostřeleckého materiálu a zapsala se významně do historie dělostřelectva.

 
      
Technický popis
 

10 cm horská houfnice vz.16 a 16/19 je dělo se skluznou hlavní, vodorovným klínovým závěrem, kapalinovou brzdou, zpruhovým vratníkem a samočinným zákluzovým rozvodem. Je vybaveno lafetovým štítem, nezávislým zaměřovačem. Lafeta je zařízena pro střelbu ve vrchní i spodní skupině úhlů.

 

Hlaveň je vyrobena z chromniklové oceli a skládá se z duše a pláště. Vzadu má dva nosné čepy a vpředu dvě oka pro sochory. Uvnitř hlavně je hladká nábojní komora, kuželový přechod a rýhovaná část s 36 lichoběžníkovými drážkami. Po stránce balistické se hlaveň plně shoduje s hlavní houfnice vz 14 a 14/19.

 
 
Závěr je vodorovný klínový se spušťadlem typu Erhardt.

Lafeta je chobotová a skládá se z kolébky a vrchní a spodní lafety.

V kolébce je kapalinová brzda, zpruhový vratník a části zákluzového rozvodu. Na ní jsou upevněny vyvažovače, nosiče kolébky a v předu a v zadu oka pro sochory. Vrchní lafeta se skládá ze dvou ocelových stěn s příložkami a kluznicemi. Spodní lafeta se skládá ze dvou ocelových stěn spojených ložiskem pivotového čepu, krycími plechy příčkami a patou chobotu. V chobotu jsou utvořeny dvě lafetové skříňky. Lafetový štít se skládá z levého a pravého štítu a levé a pravé sklopny. Oba štíty jsou spojeny závorou a každý je vybaven štítovou opěrou. Levý štít má dvě vrchní a jedny spodní dvířka, pravý potom kování k upevnění lopaty a krumpáče. Kola jsou paprsková dřevěná vzor 11.

 

Miřidla sestávají z dělového zaměřovače 16/19 s dělovým dalekohledem vz..8/11.

Doprava se uskutečňovala ve stavu rozloženém ve třech jednotkách. Hlaveň a kolébka spolu s lafetovým štítem byly dopravovány na 10 cm kárách vzor 16 nebo 16/19 a lafeta byla přepravována po vlastní nápravě. K tahu se používalo dvou koní v tandemu. Jak dokazují dobové fotografie, přidávala se před obtížným stoupáním ještě přípřež dalšího koně. K poločetě přepravující jedno dělo náležely také tři horské káry přepravující střelivo. Délka pochodového proudu poločety byla zhruba 62 metrů a délka pochodového proudu celého oddílu s bojovým trénem byla přibližně 2500 metrů.

Obsluha v československé armádě byla tvořena šesti muži přímé obsluhy děla a deseti muži pomocného družstva. Přímá obsluha se skládá z miřiče, časovače, pomocníka, nabíječe, střelce a podavače.

              Tabulka základních technických údajů

       vz.16

vz.16/19

Ráže
   mm
      100
      100
Délka hlavně
   mm
    1930
    2400
Délka drážkované části
   mm
    1511.5
    1888
Velikost spalovacího prostoru
  Dm3
         1.33
          1.6
Počet rýh
 
       36
       36
Hloubka rýh
   mm
         1.1
         1.1
Šířka rýh
   mm
         6.2
         6.2
Šířka polí
   mm
     2.526
     2.526
Váha hlavně se závěrem
    kg
       390
        435
Váha závěru
    kg
         37
          35
Lafeta
Váha houfnice s výstrojí
    kg
   1235
    1350
Palná výška
   mm
   1018
   1018
Délka děla od ústí ke konci tůčky
   mm
 
    5670
Šířka lafety mezi nápravovými čepy
   mm
    1230
    1230
Šířka lafetového štítu
   mm
    1500
    1500
Náměr
stupňů
  +70 , -8
+70 , - 7,5
Odměr
stupňů
         6
        6
Váha lafetového štítu
     kg
     124
    124
Tloušťka lafetového štítu
    mm
         4.2
        4.2
Rozchod kol
    mm
     950
    950
Průměr kol
    mm
     900
    900
Šířka obruče kol
   mm
       60
      60
Váha jednoho kola
     kg
      45
      45
Váha zaměřovače bez dalekohledu
     kg
      16
      16
Váha dělového dalekohledu 8/14
    kg
        2.4
         2.4
Váha úplného truhlíku s mířidly
    kg
     47
       47